Auto jsme zaparkovali ve vesnici Fusch an der Grossglocknerstrasse, v nadmořské výšce 813m. Čekalo nás pořádné převýšení (přibližně 1700m) a dlouhatánský celodenní pochod. Těšila jsem se, že se podívám na druhou stranu hřebene a k chatě Gleiwitzer Hütte. Počasí bylo ideální a tak se společně s náma vydalo do kopce nad Fuschem několik dalších lidí. Postupně nás předběhli, pořád jsme zastavovali kvůli focení nebo odkládání přebytečných vrstev.

Turistický chodník neúprosně stoupal, naštěstí lesem, takže jsme byly uchráněni před sluníčkem. Trochu jsme zrychlili a předhonili jsme zase pár lidí. Na jedné loučce jsme se míjeli se stádem krav, moc se jim nechtělo uhýbat z cesty. Potom jsme potkali mladé myslivce, táhli dolů do údolí zastřeleného jelena. Fuj! Bylo mi ho líto...

Dostali jsme se už skoro nad horní hranici lesa. Hluboko přehluboko jsme pod sebou nechali silnici v údolí. Naproti se táhly do výšky travnaté svahy a bylo příjemné pozorovat, jak se dostáváme do jejich úrovně a konečně i nad ně. Došli jsme až k lávce přes potok, kde se protilehlé svahy dotkli a spojili v plošinu nad údolím.

Tady vstupujeme do samotného národního parku Vysoké Taury. Jsem zvědavá, jaký pohled se nám otevře. Před námi se objeví údolní plošina, pár chaloupek a hluboce zaříznuté koryto potoka. Všemu vévodí zasněžená špička Schneespitze. Chtěla bych tu zůstat a na všechny ty vrcholky vylézt.

Moc se tu nezdržujeme a míříme k chatě Gleiwitzer Hütte. Od salaše je to ještě 400 výškových metrů, ale už nás nechrání les. V posledních letošních paprscích se vyhřívají velké oměje a další květy, na pozdní podzim je tu celkem živo. Cestička nás vede křížem krážem do travnatého svahu a konečně jsme u chaty.

Chvilku odpočíváme ve stínu chaty, ale na trávě je zima. Docela tu fouká, navíc jsme ve výšce 2174m a kolem leží zbytky sněhu. Je tu kupodivu pár lidí, vydávají se jako my směrem do sedla Brandl Scharte. Šlapeme zase do kopce, fotíme kytičky a radujeme se z naší výškové převahy nad okolím (teda jen pokud se neohlédneme na třítisícovky na jihu).

Ohlížíme se na chatu, než nám zmizí z dohledu. Zatočíme za skalní výstupek a chvíli jdeme ukrytí před Sluncem. Je tu na pěšince dost sněhu, brodíme se nad ukloněným trávníkem a do sedla je to jen pár metrů. Kousek od nás se prochází kamzík. Moc si z nás nedělá, jsme v bezpečné vzdálenosti, tak se uloží na kámen a shovívavě na nás shlíží.

Jsme v sedle Brandl Scharte. Tady už to známe, loni jsme sem došplhali z druhé strany. Otevírá se nám výhled do Kaprunského údolí a na ledovce pod Kitzsteinhornem. Rozhodneme se vylézt ještě na Rettenzink (2510m), který je hned nad sedlem. Leze se po skále, pak musíme přejít pár těžkých úseků. Jsou to malá sedla, kde je spousta navátého sněhu visícího nad srázem. Těžko se odhaduje, kde pod tou bílou peřinou je vlastně skála. Navíc sníh trochu klouže.

Držíme se stop ve sněhu a za chvilku už vidíme jejich původce - pár středního věku, sestupují proti nám dost opatrně. Dovíme se od nich, že nahoře roste protěž! Jupí, nikdy jsem jí ještě neviděla. Ale k vrcholu nás ještě čeká trocha šplhání a sněhu, myslím že je to nejnebezpečnější terén, jaký jsem kdy absolvovala. Protěž najdu, několik pocuchaných kvítků... Pod sebou vidíme Brandl Scharte a pěšinku k Imbachhornu. Musíme ovšem znovu podstoupit ten krkolomný terén. Rettenzink si budu pamatovat jako lahůdku.

Ze sedla pod Imbachhorn je to kousek. Sníh se na svahu drží právě ve vyšlapané pěšince, tak musíme jít opatrně. Na samotný vrcholek se vyjde krátkým kopcem, bylo tam strašné bláto a klouzalo to. A už jsme na vrcholku u stříbrného kříže, hluboko pod námi je Zell am See a Kaprun. Dáme si svačinku, x-krát vyfotíme všechno dokola a jdeme dolů, čas nás tlačí. Ochlazuje se, tak si beru svetr a řítíme se po trávě dolů.

Kříž na vrcholu Imbachhornu je v nadmořské výšce 2470m, o 40m níže než na Rettenzinku. Dolů k autu nás čeká pořádný kus. Nejdřív jdeme travnatými úbočími, trochu bloudíme, podobně jako loni v těch místech - je to to začarovaný, krávy a ovce úplně rozdupaly terén a ta správná cesta není k poznání, značek tu nět! Ale nevadí, nakonec stejně trefíme. Pak ještě dolů po sjezdovce, silnice nám připadá pořád strašlivě vzdálená. Poslední dlouhý úsek šlapeme po asfaltce, skoro hodinu jdeme ve tmě. K autu se doplížíme unavení, ale nadmíru spokojení...

Ráno balíme a jedeme domů. Z okna auta si ukazujeme bezejmenné hory a tipujeme, kam se vydáme příští rok...