Jedeme do Enzinger Boden tak, abychom chytili první ranní lanovku. Takže kolem deváté vystupujeme z auta, napěchujeme batohy jídlem a teplým oblečením a vyrážíme. Lanovka nejezdí. To je škrt přes rozpočet. Sezónu tady ukončili dřív, protože bylo tak mizerný počasí. Ach jo, budeme muset šlapat nejdřív k Rudolfshütte a pak teprve nás čeká Sonnblick...

K chatě to má trvat asi tři hodiny, ale stihneme to za dvě a půl. Nejdřív se prudce stoupá podél potoka až k jezeru Grünsee, pak se jde mírněji. Začal se objevovat sníh, takový polštářky okolo cesty. Pak stezka šplhá na skály, až k takové vyhlídce, a sněhu pořád přibývá. Už pokryl cestičku a občas nevíme, kudy dál. Někde improvizujeme, směr je nám jasný a rozhled je dobrý. Konečně dneska zmizela mlha, ale obloha je celá šedivá.

Počítali jsme samozřejmě s tím, že pojede lanovka. Takhle nás to stojí tři hodiny navíc, stmívá se docela brzo, tak se můžeme rozloučit s myšlenkou, že by se nám povedlo vylézt na Sonnblick i na Granatspitze. Ale nevzdáváme se - jde se mi dobře, tak si v duchu umanu, že budu šlapat až do tmy jako stroj a že na ten Sonnblick prostě vylezu.

Dojdeme k Rudolfshütte a sněhu je tady až moc. Chodit se ale zatím dá, jenom cesta se nám ztrácí. Obcházíme jezero a strašně se nám líbí, že to tu máme celé pro sebe. A to sněhové ticho... Zatím víme, kudy jít. Přejdeme na druhý břeh a jdeme kolem vody. Sněhu je tady naváto nějak hodně. Už nám ten ledovec pod Sonnblickem nepřijde tak blizoučko.

No a pak už postupujeme krůček za krůčkem - nevíme, kudy vede pěšinka, a potvora sníh klouže i s náma rovnou do jezera. Pěkně nás to zpomalí, pak máme přejít potok a nevíme, kde jsou kameny a kde voda. Přebrodíme se a začne teprve ten pravý boj o každý metr - najednou je tu sněhu ještě víc, táta jde první a občas zapadne do sněhu celou nohou až po zadek. Snaží se vyprostit nějak šikovně, aby přitom nesjel až do vody.

Takhle se šineme dost dlouho, chvíli jdu první já, chvíli táta. Zjišťujeme, že už Weisssee obcházíme skoro tři hodiny. Kdyby šlo najednou všechno dobře, mohli bychom na vrcholku Sonnblicku být tak hodinu před setměním. A pak 4-5 hodin dolů? Je nám oběma jasný, že tam nahoru nemůžeme, ale zatím to nikdo nechce říct nahlas. Jenomže už máme mokrý kalhoty, sníh v botách, čas se krátí a bitva se sněhem je čím dál tím zoufalejší. Jsme poražení.

Obracíme se zpátky k chatě. Trvá nám to dlouho, než se k ní probojujeme. Počasí se teď zlepšuje, sluníčko svítí přes mlžný závoj. Samozřejmě se děsně spálíme, ale to nás v tuhle chvilku ani nenapadne... Jsme zmáčení a utahaní, ale u chaty si znovu vychutnáme tu samotu a klid. Sníh je měkoučký a jeho bělost už nás oslepuje.

Od chaty dolů už to jde rychle. Sníh navíc pod dotyky Slunce mizí, konečně objevujeme pěšinku. Nebe je čím dál tím čistější a kocháme se bílou scenérií. Dost jí kazí sloupy, kterých je tu plno. Patří k nákladní lanovce k Rudolfshütte a k vlekům. Jsme zklamaní, že jsme nezdolali naší první třítisícovku - ale udělali jsme maximum, nešlo by to ani s dostatkem času. Na druhou stranu jsme si pořádně užili pochod sněhem a ticho hor - prostě skoro zimní podmínky. Docela jsme spokojení.

A stejně je tu nádherně. Tenhle pohled na štíty nad Enzingerboden je můj oblíbený...