Ale nedali jsme se úplně otrávit. Každý den jsme si došli pro předpověď počasí do informačního centra a rozhodli jsme se, vydržet do pátečního rána v Kaprunu a pak teprve vyrazit dobývat slavný Gr. Venediger. Při jedné takové pochůzce městečkem jsme objevili pohlednici s nějakým kaňonem kousek od Kaprunu. Vypadalo to zajímavě, navíc jsme o něčem takovém neměli ani potuchy, tak jsme trochu pátrali a našli jsme ten správný směr... jak to, že jsme tady už třetí rok a ještě jsme o tom neslyšeli?

Vybaveni pláštěnkami jsme jedno odpoledne vyrazili do kaňonu. Celé se to jmenovalo Sigmund Thun Klamm, nějaká paní v budce vybírala menší vstupné. Potok zaříznutý hluboko do skály, černé stěny se zdvíhají vysoko nad námi, dole jsou vymleté obří hrnce a vodopády a tak. Procházeli jsme se po dřevěných lávkách a moc se nám tam líbilo. Cesta nakonec ústí u jezera, okolo kterého vede přírodovědná naučná stezka. To bylo něco pro mě...

Od jezera (nebo vlastně spíš přehrady) jsme se pustili dál do údolí. Minuli jsme spodní stanici nechvalně proslulé lanovky na Kitzsteinhorn a v lese jsme našli zázrak. Kousek od potoka byly dvě malé nádrže a v nich Ryby: obrovští pstruzi a ještě obrovitější jeseteři! Ryby si klidně proplouvaly přímo pod náma! Tak tenhle výlet stál za to. Pokračovali jsme až ke Kesselfall Alpenhaus, už bylo dost pozdě a pršelo, tak jsme jenom mrknuli na vodopád a pak jsme se cestou dolů ještě jednou pokochali pohledem na jesetery.

Došli jsme až pod Sigmund Thun Klamm a šli se ohřát do informačního centra o vodních elektrárnách. Nebyl tam vůbec nikdo, tak jsem si pustila v promítací síni film o nebezpečí protržení přehrad a zůstali jsme tam až do zavírací doby v 19.00. Tohle odpoledne celkem šlo, ale už jsme se těšily na sluníčko a hlavně na Gross Venediger!