A to pěkně prosím auto opouštíme na parkovišti Matreier Tauernhaus, 1510m n.m. Takže nás čeká pěkný výšlap s narvanými baťohy. Z auta vylézáme rozlámaní, cesta z Kaprunu byla dlouhá. Po průjezdu placeným tunelem Felbertauerntunnel jsme se ocitli v Osttirol. Všude je mlha. Postupně se zvedá a na nás vykukuje strmý svah, který musíme zdolat. Nahoře vidíme starou Pražskou chatu a toužíme být už u ní. Ale cesta se klikatí sem a tam a šplhá nekonečně dlouho nahoru. Proti nám schází dost lidí, nad náma naopak jede nahoru nákladní lanovka. Předbíhají nás dva chlapi bez batohů.

Ocitneme se uprostřed horských ušatých ovcí, stará chata je kousek nad náma a pod sebou vidíme ten nejledovatější ledovec. Je to spodní cípek ledovce Schlaten Kees, jenom příslib toho, co nás čeká nahoře. Je tlustý, strašlivě rozpukaný, skoro bez sněhu... A je stokrát lepší než ledová slupka pod Sonnblickem.

U Alte Prager Hütte se znovu ponoříme do mlhy. K nové chatě, kde chceme přespat, to má být asi 30-40 min. Jdeme sněhovým tichem, ještě pár lidí mineme v protisměru a pak je úplný klid. Sněhu přibývá, už je skoro všude, ale jen do pěti centimetrů. Nad náma se začne ozývat štěkání. Jak už to v mlze bývá, zdá se blízko. Ale k chatě dojdeme skutečně až za 35 minut. Jupí, první pravá horská chata, na které přespíme! Ubytujeme se v Lageru, je tu jen pár lidí. Jíme ze svých zásob a jdeme brzo spát. Budíčka stanovíme na pátou a strašně doufáme, že se počasí umoudří.

V pět nikdo nevstává. Ani my, poté co z okna obhlídneme mlhu a vítr s deštěm. Vstáváme o dost později, když se i ostatní rozhodnou k aktivitě. Sedíme v jídelně, snídáme, listujeme časopisama a zíráme hromadně do mlhy za oknem. Kdyby aspoň nepršelo... Někteří s buzolou míří do neznáma a potom si podle mapy zapisují kurs. Je nám záhadou, podle čeho. Jedna nebo dvě skupinky se vydávají nahoru. Už jsme tu jen my a dva rakouští skorodůchodci. Objednáme si polívku a posilněni vyrážíme ven, v jedenáct, jako poslední. Mlha se chvilkama zvedá a už jen mrholí.

Cesta vede přes sněhové pole vzhůru pod kameným hřebínkem. Pak se stočí a vystoupá až na vrchol hřebínku. Tady děláme technickou zastávku a zase se snad půl hodiny šněrujeme do sedáků a nasazujeme mačky. Akorát se mineme s těma Rakušákama, odchází navázáni na kratičké lano a škrábou se do ledového svahu. Ale že to je svah. Ledovec je tady úplně holý, mělce a hustě rozpukaný a má velký sklon. Není to dlouhý úsek, ale leze se skoro po čtyřech. Na svahu zjistím, že mi padá mačka. Dost obtížně se při tom sklonu nasazuje, ale bez ní nemůžu nahoru ani dolů. Mrkne na nás modrý nebe a zase se schová, ale teď už jen nakrátko. Vyhoupneme se nad tu stěnu a před sebou vidíme táhlý bílý stoupák, přerušovaný dlouhými trhlinami. Pěšinka se nezřetelně klikatí pořád vzhůru.

Počasí se lepší, už vůbec neprší a občas zahlédneme i okolní vrcholky. Ale Venediger je zatím chovaný za svahem. Stoupáme a stoupáme, po pravé straně máme Klein Venediger - chceme vylézt i na něj, protože na jiné vrcholy už čas nezbude a škrábat se nahoru jen kvůli Gr. Venedigeru by bylo škoda. Chmm, stejně to pak samozřejmě nestihneme. Nepostupujeme zrovna rychle, bůhví kde už jsou ti Rakušáci. Ale najednou je mlha pryč, a to úplně naráz, a před námi se vyloupne Benátčan v celé své kráse a před námi na bílé pláni dvě postavičky a ještě dál čtyři - to jsou ti první, co dnes prošlapávají pěšinku. Pokud vím, podle mapy se tudy nechodí, ale trochu se to obchází.

Přejdeme planinu a čeká nás výstup do prudkého svahu. Už byly tři hodiny, slunce svítí přímo proti nám a úplně fantasticky se odráží na krystalkách firnu. Chci to vyfotit, ale spíš mě zaujme táta šplhající se přede mnou. No a pak už vidím, co nás čeká, a na všechno ostatní zapomenu...