Je úterý 23.7.2002. Do Kaprunu jsme dorazili včera po deváté večer a zaskočil nás kemp plný stanů a karavanů a hlavně lidí. Teď je šest hodin ráno, vstáváme a bez snídaně odjíždíme směr Enzinger Boden. Na parkovišti pod lanovkou jsme asi v 7:30. Lanovka je v provozu, to nás potěší - rozhodneme se s ní jet a ušetřit tak čas. Snídáme, v půl devátý začínají přijíždět auta. Dopijeme čaj, namažeme chleba s paštikou, balíme a jdeme.

Lanovkou se pěkně vyvezeme až k Rudolfshütte. Tady se důkladně namažeme a nasadíme brýle. Nikde není ani mráček. Překvapí nás, že tu není vůbec žádný sníh, jenom na ledovci a někde dokonce kouká holý led! Podmínky jsou ideální.

Trousí se tu pár lidí, nějaká skupinka s průvodcem nacvičuje bůhvíco... Vyrážíme okolo jezera. Dojdeme až na místo, kde jsme loni ztroskotali a zjišťujeme, že jsme asi přešli odbočku. Tápeme, míjí nás skupina "důchodců". Trochu se svlíkneme, už je teplo. Pak uvidíme dva lidi nad náma, tak to vezmeme přímo k nim po suti a balvanech. Za chvilku jsme na cestě. Přejdeme dvě sněhová pole a pořád nabíráme výšku. Následuje žebřík a výstup po skále nahoru, pak kratičká procházka s výhledem a už jsme na kraji ledovce.

Strašně dlouho se navazujeme (nejdřív musíme rozmotat lano....taková ostuda!) a obouváme mačky. A potom konečně jdeme! Táta první, já za ním funím a hlídám si, abych nešlapala na lano a nebo naopak tátu nebrzdila. Nestoupáme nijak prudce, ale stejně občas zavolám na tátu a vyžádám si kratičkou pauzu na vydýchání. Kromě toho se musím taky rozhlížet, je to nádhera, jak už jsme vysoko nad chatou. A Medelz K. vypadá skoro jako krtinec.

Cesta po ledovci netrvá dlouho. Není tam ani žádné obtížné místo. Nahoře se odděluje doleva odbočka ke Granatspitze, my pokračujeme rovně do sedla Granatscharte. Skoro po rovince dojdeme pod hřebínek Sonnblicku, kde je rozcestník. Konečně vidíme směrem na západ, a Gr. Venediger v dálce vypadá docela neškodně. Je to taková sněhová kupka, všude kolem je bílo. Táta se tím směrem zahledí zkoumavým pohledem a pronese jenom: "No dobře!"

Na hřebínku je několik lidí. Odvážeme se a všechno kromě malého baťohu necháme ležet na kamenech. Vyrážíme na vrchol, vypadá to jako brnkačka. Lezeme po velkých ukloněných plotnách, jde to docela dobře. Předbíhá nás trojice lidí asi v tátově věku, už jsme se potkali dole u jezera a oni zatím stihli asi i Granatspitze. Ale jdou nějak nalehko, nemají mačky a možná ani žádné jištění... Dostaneme se na dost obtížné místo a rozhodneme se slézt dolů na suť a obejít to spodem. Suť strašně klouže, postupujeme děsně pomalu a ztratíme tady spoustu času. Pod náma se odvazuje na kraji ledovce lanové družstvo s průvodcem, všichni mají modré helmy. Přišli jinou cestou, ze severu od Hoch Fürlegg. Škrábou se sutí přímo nahoru, vypadá to, že tohle je běžnější výstupová cesta.

Za chvilku jsme u kříže. Paráda, jsme na naší první třítisícovce. Ale je tu zima a trochu moc lidí (tj. asi 10 i s náma), navíc máme málo času. Sníme chleby a dopijeme vodu. Fotím všechno kolem dokola, potom se necháme s tátou vyfotit u kříže a mažeme dolů. Tentokrát se spustíme hned sutí na ledovec a na spodní konec hřebínku dojdeme po ledovci. Navážeme se, obujeme mačky a razíme dolů. Samozřejmě jsme chtěli stihnout i Granatspitze (3086m), ale měli jsme málo času a na tom hřebínku jsme se zbytečně motali. Granatsp. vypadá ze sedla krásně špičatě, výstup po skále je kratší a strmější. Na vršku je legrační placatý kámen, jako by ho tam položil obr.

Po ledovci se táhne spousta pěšinek, vypadá to, že každá dnešní skupinka volila vlastní cestu zpátky. Jednu si vybereme a chvátáme dolů. Jdu první, vlastně skoro běžím. Táta nadává na mačky a ztrácí stabilitu, musím trochu zpomalit. Vracíme se SV směrem, chceme vlastně obejít jezero z druhé strany. Svah se začíná povážlivě uklánět a tak letíme s ním. Po stranách jsou vidět trhliny, už se k nim blížíme a je to děsně vzrušující - svítí sluníčko, pomoc je v nejhorším na dosah, tak o co jde... Nedočkavě supím k trhlinám, když táta vykřikne a spadne. Tentokrát ho ale nezradila nestabilní mačka, ale nohy mu fakticky zmizely v trhlině. To si musím vyfotit a pak už se táta škrábe ven... a přitom jsem v tom samém místě prošla já a předtím další lidi! Brrrr.... Tak to bychom měli.

Pak přeskakujeme pár otevřených trhlin. Paráda! Jedna je široká asi 70cm, takže je do ní pěkně vidět. Ohlížím se na tátu, když jí přeskakuje - dopadne, zakolísá a já si zlomek vteřiny myslím, že skočil moc blízko okraje a sklouzl dolů. Čekám škubnutí lana, ale nic se nestane - táta jenom opět ztratil stabilitu a upadl na kolena. Jeho mačky jsou jako vysoké podpatky. Pokračujeme v sestupu k zelenému jezírku na samém spodku ledovce. Přecházíme holý led a klouže to, skoro výskám nadšením. Nalevo končí boční splaz, popraskaný led vypadá jako skála pod ním. Slyšíme hučení vody, která protéká pod ledovým příkrovem.

Ohlížíme se a nad náma se tyčí dlouhý ledový svah, za ním vykukuje zubatý vrchol Sonnblicku. Ještěže jsme tudy nešli nahoru. Jako obvykle jsme měli štěstí na volbu směru. Ten pohled by nás skoro odradil, navíc ty trhliny patří jednoznačně na konec, jako bonbónek. Nadšení, ale utahaní se dostaneme až k jezírku u srážkoměru. Odstrojujeme se a vydáváme se zpátky k chatě. Cesta okolo Weisssee je označena jako těžká, jen pro horolezce. Pfff. Pár žebříků. Předbíháme mladé Rakušáky a ženeme dolů. Konečně jsme u hráze, přejdeme jí a už se jen naposledy ohlédneme. Zbytek cesty už myslíme jen na jídlo a spánek. Všechno mě bolí a auto mi připadá nějak dál, než loni. Kousek nad námi se pase skutečný kozorožec!