Když začínáme se sestupem, může být tak půl páté. Do sedmi hodin se vydává večeře. Sluníčko docela pálí, ale přece jenom se ochlazuje. Aspoň si vyhrnu límec, aby mi nesvítilo na krk - mazat se nechci, stejně máme Slunce v zádech...

Sníh začíná pod těmi paprsky měknout a dost se najedno boříme, hned na tom prudkém svahu. A jéje, tak to ještě bude cesta. Vybaví se mi věty z knih o tom, jak se odpoledne propadají sněžné mosty nad trhlinami. Ještě to tak, my těch trhlin musíme přejít požehnaně... Takže hlad, únava i obavy nás ženou dolů. Boříme se pořád, po kolena i víc, tak nás to zpomaluje. Pak se samozřejmě dostaneme nad trhliny a tátova příhoda ze Sonnblicku je rázem zapomenutá jako nepatrná ukázka. Vytahuju nohy z děr, kterým ani není vidět na dno, navíc cítím jak sníh měkne a že to bude jen a jen horší.

Trocha potíží nás přece nerozhází. Je tu krásně, těch pár lidiček se už někam ztratilo. A trhliny vytvářejí zajímavou kulisu pro focení. Na jednom místě musíme kličkovat mezi trhlinami a o nějakém jištění nemůže být řeč, tak so oddychneme, když to máme za sebou. Oba jsme si tak trochu popadali do trhlin, aspoň jsme nad nimi viseli a se zatajeným dechem se plácali na zemi a hrabali se ve sněhu ve snaze postavit se na nohy a udělat ten kýžený krok do bezpečí. Mňamy mňam, takhle jsem si to ani ve snu nepředstavovala, to krásný zrádný nebezpečí.

No a už jsme na skále, pooomaaaluuu se vyprošťujeme z lanového objetí. K chatě to je kousek, ale jdeme hrozně ztěžka. Jsme fakt unavení. Už z dálky vidíme ty davy lidí na terase. Uvnitř je to ještě horší. Je sobota, krásné počasí, chata praská ve švech. Hlavně velmi početná italská výprava se nedá přeslechnout. Dáme si za odměnu veleporci špaget. Ukládáme se k spánku, v Lageru pořád někdo hlučí a pak celou noc zaplňuje místnost děsivé chrápání. Ještě ke všemu mě podivně pálí obličej. Před spaním jsem si namazala obličej, ale v zrcadle vypadal normálně - trochu červeně, ale rozhodně né extra spáleně.

Ranní probuzení za moc nestojí. Ouvej, mám na celém obličeji a na krku drobné puchýřky. Můžu aspoň jíst, rty jsem si jediné mazala, ale mezi lidi se mi moc nechce. Z okna vidím chatařova psa, který chudák pořád mrzne na střeše. Aaaaa to vzadu je přece Sonnblick, určuju i další vrcholy a pak konečně vidím Gross Glockner v celé kráse. Panečku, to je hora!

Sbalíme se a po snídani vyrážíme dolů k autu. Jdu zamaskovaná jako muslimská ženuška a cítím se jako ve skleníku. Za chvíli jsme v údolí, kde se prochází spousta lidí. Jdeme kolem kaple, kterou místní obyvatelé vysekali do skály poté, co tu původní zničily sesuvy. No a pak už jenom nasedneme do auta a před vjezdem do tunelu se naposledy ohlédneme...