první jarní fantazie může začít

Ještě mi úplně nezmizely modřiny z nohou, tak se pěkně začerstva pouštím do vzpomínání. Bohužel si toho moc nepamatuju, takže hlavní slovo budou mít fotky (bohudík).

Všichni jsme šťastně přečkali zimní lenošení a konečně jsme se vydali DO HOR. Maximálním smolařem byl tentokrát Peťo, který jako hlavní duše celé akce zůstal doma v roli nehrajícího kapitána. Před odjezdem ho chytily záda... Takže sestava byla následující: Jofo, Adela, Izy, Pavlik Kubo, potom Daniel, Julius a Markus v jedné osobě a já jako nezbytný český průvodce.

Přenocovali jsme u báječných lidí v Liptovském Mikuláši, poté co jsme v prima hospodě shlédli mistrovské a zdrcující vítězství českých hokejistů nad Ruskem 3:0 (no a předtím hmmmm stejně tak brilantní zápas Slovensko - Švýcarsko). Ráno se ocitáme na autobusovém nádraží, kde se zařazujeme mezi naprosto dezorientované rádoby cestující. Vypadá to, že právě změnili jízdní řády a náš bus na Húty nejede. Nevadí, pojedeme do Jalovce a zaútočíme na Sivý vrch od jihu. Ještě na nádraží se k nám přitočí nějaký chlápek a jen tak mimochodem nás varuje, že nocování v horách je zakázané. Z kapsy dokonce vytáhne odznak, ale pekelně rychle ho zase schová. Asi se za něj stydí. Naše konspirační schůzka končí a on odchází pátrat po dalších lidech s nadměrnými zavazadly...

V Jalovci opouštíme autobus někdy před devátou a snad hodinu nám trvá, než vyrazíme. Sluníčko začíná připalovat. Nejdřív trochu bloudíme, protože most přes potok je stržený a nová trasa není zrovna nejlíp značená. V lese je příjemný chládek a spousta pavučin. Konečně se domotáme na rozcestí a začínáme stoupat lesní cestou. Je fujfuj horko.

Na horní hranic lesa narazíme na první (nebo spíš poslední ??) sníh. Otevírají se nám výhledy na část hlavního hřebene a taky na protější Nízké Tatry. Trochu fouká, takže horko není tak nesnesitelné. No a za chvilku už sedíme na travnatém vrcholu Babky (1566 m). Cestou na Sivý vrch potkáme dost lidí, je tu semtam sníh a hlavně samá kleč. Ze Sivého vrchu (1805 m) je vidět část hlavního hřebene Roháčů, Nízké Tatry, Velký Choč, Šíp a oba Rozsutce. Paráda. Sedíme tam pěkně dlouho, pečeme se na Sluníčku a jen tak se kocháme. Náš dnešní cíl je jen kousek pod námi, takže máme fůru času.

Konečně se nabažíme a slézáme kamzičím terénem do sedla Pálenica. Potom odbočkou po žluté kousek nad Bobrovecká plesa, kde jsou nádherné louky podél potoka. Tak a tady lenošíme a čekáme, až bude čas jít spát. Nad hlavami nám chvíli krouží orel! Večer je kouzelný a noc jakbysmet, když započítám i ten vichr a Izyho větrný válec a strašné horko a ranní deštík....