mokré rozloučení

Jsme ve stanu pěkně namačkaní. Vlastně je to jen vršek stanu a z jedné strany cítím Adélku, z druhé Izyho. Cítím se být napůl mrtvá, ale usnout se mi nedaří. Ke všenu se ještě nakonec začne zdvihat vítr, potom přejde ve vichr a nakonec je z toho pořádná smršť. Přidá se déšť, Jofo obíhá stan a snaží se ho zatížit kameny, aby celý neodlétnul. Vedle ve stanu spí Palo a Daniel, trvá jim trochu dýl, než se proberou a začnou komentovat situaci. Mají trochu větší pohodlí, na rozdíl od nás jim nefouká do stanu.

Po delším čase se počasí uklidní a můžeme spát. Stejně se mi to nedaří. Mám pocit, že se topím pokaždé, když se obrátím na druhý bok. Přestávám doufat, že se to do rána zlepší... a taky že ne. Vstáváme pomalu do ledového jitra, zadýchám se jen při vylézání ze stanu tak, že nemůžu mluvit. Odplazit se 20 metrů na "záchod" a zase zpátky... a konec. Musím dolů, do bezpečí. Takhle mizerně mi nikdy nebylo.

Poflakujeme se dlouho jen tak na místě, postupně jak začíná hřát sluníčko odkládáme vrstvy. Nakonec je čas vyrazit. Pavlík mi nabízí, že se mnou dojde k Tatliakovej chatě. Ale odtamtud je to k autobusu pěkně daleko. Jdu teda sama rovnou dolů dolinou, ostatní se vrací zpátky na hřeben a míří směrem dál na východ.

Cesta dolinou je pěkná = pustá. Ve sněhu hledám ten správný směr. Nahoře šechno taje a pod sněhem slyším zurčení potoka, snažím se ho přeskočit na správném místě. Pořád se ohlížím na siluetu Ostrého Roháče. Dvě hodiny nepotkám ani živáčka. Konečně se dostávám mezi stromy, jsou pokroucené a obrostlé lišejníky jako v zakletém lese.

Dál už se pěšinka mění v širokou cestu, občas zahlédnu i turisty. Bez baťohů, jen si vyšli na procházku z rekreačního střediska. Míjím rozlehlý kemp s chatičkami a dál už musím pokračovat po silnici. Je horko, nabírám vodu z potoka a za chvilku jsem na hlavní cestě. Autobus jede asi za dvě hodiny, klimbám na zastávce a těším se domů do postele. Ach jo, celou tu dobu mám parádní výhled na Kriváň...

V autobuse sedím vedle horalů. Jejich pes se usadí na mém klíně a nechá se drbat až do Liptovského Mikuláše. Bolí mě za krkem, jak se pořád ohlížím na hory vpravo za mnou. Bolí nás všechny za krkem a nikomu není moc do řeči...

Z Liptovského Mikuláše se dovezu vlakem do Žiliny a tady čekám na autobus, který jede až v noci. Mám tím pádem čas asi tři hodiny. Na ulicích se snažím zjistit, jak to vypadá s hokejem... usadím se ke stanovišti taxíků, mísí se tam přímý přenos českého i slovenského rádia. Prohráváme, ale konec je podle všeho dramatický... nakonec se Slováci přece jen radují a je slyšet oslavné ódy, že porazit Čechy je vlastně taková jejich soukromá zlatá medaile. Snažím se zůstat v inkognitě :) Jdu si sednout na náměstí, je tu koncert jako lákadlo na hlasování o vstupu do Evropské unie, které Slováky čeká za týden. Čekání rychle utíká a už je tu bus. Mám trochu obavy, že mi nebudou stačit peníze, ale všechno je OK... celou noc pohodlně prospím na zadních sedadlech, autobus je skoro prázdný. Mamulka si pro mě přijede k autobusu, zděsí se že už se vracím domů a ke všemu tak zubožená.