řetězová pohádka

	Cesta nás vede neúprosně nahoru. Prvním významným vrcholem je Brestová (1903 m), travnatá široká placka. Moc mi to stoupání nejde, tak nejsem zrovna nadšená prudkým sestupem do sedla a dalším šplháním nahoru. Ale před námi se až do dálky táhne hřeben velikánů a je to prostě nádhera. Přecházíme sněhové pole na svahu se zajímavým sklonem a za chvilku jsme nad dvoutisícovou hranicí. Salatín (2048 m) má vlastně dva vrcholky, taky placaté a travnaté.
Nahoře mi není zrovna nejlíp, prožívám dost ošklivou krizi, ale ostatní už jsou zase v trapu. Což mi na náladě nepřidá, už se vidím jak umírám bez pomoci na chvostu naší výpravy. Ale pak to přejde a cupitám dál. Čekají nás Skriniarky, skalnatý hřebínek s trochu exponovanějším terénem. Teď se musím přiznat, že si tenhle úsek prostě nepamatuju. Je to přesně týden, ale já si z celého zbytku cesty vybavuju už jen pár míst... což mě pekelně štve!
	Čili ke slovu se dostávají fotky a já naopak umlkám... jen stručně: před námi je výhled na hlavní část hřebene až k Ostrému Roháči a dál na Volovec. Připadá nám to strašlivě daleko a musíme sebou hodit, abychom to do tmy stihli. Baranec - snažíme se navázat kontakt s civilizací a zjistit, jak dopadl hokej. Ouuuuuvej, Češi prohráli se Švédama... ale Slováci mají pořád šanci na finále, tak si Pavol Blavor neodpustí zlomyslné posměšky.
Nejpěknější je úsek Baranec - Hrubá kopa - Tri kopy. Zadrhávám se, prostě nemůžu dýchat... Pavlik se hrdinně vrací pro můj batoh. Ztrácím litry potu a je mi mizerně...
	Už nás čeká jen Plačlivé a Ostrý Roháč. Tady jsem nikdy nebyla a jsem zvědavá, jestli je to opravdu tak nebezpečné. Všímám si akorát, že na Plačlivé je to ze Smutného sedla pěkný stoupák. Blízko sedélka pod vrcholem si někdo staví stan. Mám sto chutí si zalézt někam do kamení a prostě to zabalit. Za chvilku je tma a já to prostě nevylezu. Ostatní chvátají dopředu. Já se po chvilce odhodlám jít dál, nechci aby na mě čekali a ztráceli tak čas. Ti lidi ve stanu jsou (jak jinak) Češi. Dají mi vyzkoušet sprej proti astma, na chvíli to pomůže.
Plačlivé nakonec trochu obejdu, vrcholek je blízko, ale pro mě nedosažitelný. A teď honem na Ostrý Roháč. Už se šeří a počasí vypadá nevábně. Tady už se trháme, kluci utíkají napřed připravit "tábor" a já s Adélkou a Danielem sestupujeme pomaleji za nimi. Když dosáhneme sedla, není už skoro vidět. Doklopýtáme honem za ostatními, postavíme stany, najíme se a padáme do mdlob. Vlastně rádi bychom - všichni toho mají po dnešku dost, ale počasí si usmyslí, že na odpočinek nemáme nárok...
	Mimochodem: dorazí zpráva, že Slováci taky prohráli :( Takže si to zítra rozdáme o bronz!