a naše žaludky spokojeně vrní

Uložili jsme si bágly na nádraží a hurá do města. Trochu prší, ale to nám ani nevadí. Pohybujeme se od jedné výlohy k druhé a žasneme. V Cluji je je spousta cukráren a kaváren a stánků s pečivem. Tu a tam ochutnáváme. Je tu taky hodně obchodů s oblečením a hlavně s obuví. Zabrousíme i do obchodního domu, ale už tam zavírají a stejně to nevypadá, že tam mají něco zajímavého. Tak zase kupujeme něco na zub a jdeme trochu omrknout historické centrum města....

Podíváme se do chrámu sv. Michala a jinak vlastně ani poblíž není nic k vidění. Všude jsou vlajky v rumunských barvách a dokonce i lavičky jsou tak natřené....

Přemýšlíme, co to asi je Casa de Amanet - tenhle obchůdek se v každé ulici vyskytuje hned několikrát. Nakonec jsme usoudili, že je to zastavárna - zvláštní v kontrastu k lákajícím výlohám značkových obchodů.

Kromě cukráren jsou tady hojné i internetové kavárny - snad v každé ulici je nějaká. Takže vyzkoušíme nejdřív cukrárnu a potom i internet, platí se asi 7.000lei za hodinu! Pak jdeme na pivo, přemýšlíme i o kinu. Chceme jít na oběd do restaurace a najednou zjišťujeme, že jsme za celý den viděli jenom jedinou - ale tam jsou ceny strašně vysoké, přece jenom máme po kapsách už jenom zbytky někdejších milionů. Ptáme se nějakých mladých Rumunů a dozvíme se, že oni v restauraci NIKDY nebyli - je to pro ně moc drahé. Ale v centru prý určitě něco najdeme. Nakonec narazíme na arabskou restauraci a jdeme dovnitř. Jsme tu sami, s číšníkem je docela zábava a už se nám na ty mlsky sbíhají sliny. Když se začne nosit na stůl, jásáme nad tou nádherou. Tomu říkám hostina!

Nakoupili jsme dárky pro rodiny a vydali jsme se čekat na nádraží, vlak nám jel až po půlnoci. Čekání bylo úmorné, rozbili jsme tábor v jedné hale a pospávali jsme mezi bágly. Ještě jsme narychlo utratili poslední zbytky lei a pak už nám nezbývalo nic jiného než nastoupit do vlaku a dát sbohem rumunské půdě.