alias noční můra středoevropanů

Může být něco mezi 18. a 19. hodinou, když vystoupíme z autobusu. Směnárny jsou zavřené. To je dost problém, nemáme na autobus, který jede do Rachitele (směr Padis), ani na potraviny. Dlouho se rozhodujeme, co teď. Cestou na autobusové nádraží se ptáme v barech, jestli nám někdo peníze nevymění. Nějaký chlap s Bárou francouzsky domlouvá, že nás odveze busem kam budeme potřebovat. Nechápe, že bez peněz se z města nehneme.

Vyjednávání se protahuje, my co čekáme na ulici toho začínáme mít plné zuby. Kolem se začínají rojit opilí cikáni a cikáňata s hbitýma rukama. Mluví a gestikulují, žebrají něco k jídlu. Ve snaze ochránit si batohy se točíme dokolečka. Pak konečně vyrážíme k autobusovému nádraží. Kolem cesty stojí cikáni v tradičních úborech, cikánky s dětmi na rukou, všichni nás pozorují. Po cestě nás nadhání slíbený autobus a troubí. Prcháme.

Nádraží vypadá příšerně. Pár nepojízdných autobusů, velká ošumělá hala s lavicema. Na tabuli se dočteme, že náš autobus jede v 7.00 a 13.30. Před sedmou nemáme ve směnárně šanci, ale chceme s toho města vypadnout co nejdřív. Plán je: spát někde za městem, ráno vyměnit peníze a zkusit, jestli nás někdo neodveze mimo jízdní řád.

Odcházíme městem, ulice je lemovaná pokřivenými domky a posedávajícími cikánkami. Kousek za městem si hledáme místo k přespání. U stodoly s prasaty si říkáme o vodu - APA, APA. Tatík od rodiny přiběhne s vědrem, pak ho ale zaskočíme, když se nám v rukách oběví 20 prázdných PET lahví. Vysíláme s ním zásobovací četu někam k prameni, mezitím dáváme dětem bonbóny. Ten pán mluví německy a poradí nám, kde se dá tábořit. Jdeme asi 2km a ukládáme se ke spánku, bez ohně, abychom nebudili zbytečně pozornost.

Budíček o páté se nepovedl, vstáváme mnohem později. V Huedinu měníme peníze - za 100 DM dostanu 1.252.000 lei. Pak přijde první vážné ponaučení o rumunské spolehlivosti - paní na autobusovém nádraží nám sdělí, že dneska do Rachitele najede NIC. Nejsou řidiči nebo co, jízdní řád neplatí. Ale vida, řidič by se našel, paní nám nabízí, že za 100 DM nás odvezou. Blbost, jdeme pryč. Objevuje se tu ten chlápek ze včerejška a jeho cena je 60 DM nebo 1.000.000 lei. Normálně by to stálo míň než půlku. Odmítáme, ale pak se strašně dlouho nemůžeme dohodnout, co dál. Nakonec jdeme stopovat, ale nechceme se dělit - a kdopak asi sveze 10 lidí?

A tady pokračuje naše éra šťastného stopování. Zastavuje transit a že nás sveze, sice ne do Rachitele, ale aspoň dost daleko odsud. Většina z nás si posedá dozadu na krabice a lahve s olejem. Jožo sedí u bočních dveří a drží je pootevřené, abysme se nezadusili. Daniel pokračuje ve své paranoické podezřívavosti a zkoumá, proč jsou okna zabedněná. Divoká jízda zákrutami se přeruší jenom na chvilku, řidič nám nabízí, že nás odveze až do Rachitele. Jupí, tolik štěstí najednou!

Před túrou si dáme v hospodě Ursus a zmrzlinu, koupíme teplý chléb a asi ve tři hodiny konečně vyrážíme!