Vlak
nás s přestupem v Budapešti dovezl na poslední stanici před
maďarsko-rumunskými hranicemi, Biharkeresztes. Tady musíme vystoupit,
i když budeme dál v podstatě sledovat koleje. Jenže pěšky. Přejezd
vlakem je neúměrně drahý, úsek Biharkeresztes-Oradea vyjde asi na
5 dolarů na osobu.Takže hážeme batohy na záda a šlapeme k hraničnímu
přechodu, vzdálenému přibližně 5 kilometrů. Slunce pálí a bágly jsou
ještě nacpané k prasknutí, na hranice se dovlečeme celí spocení.
Pochopitelně se cestou snažíme někoho stopnout, ale je nás deset a
nikdo nezastaví. Procházíme kolem pštrosího výběhu a já dělám první
fotku.
Na
hraničním přechodu odchytíme prázdný autobus, řidiči souhlasí, že nás
za 5 dolarů na osoby odvezou až do Cluje, 150km v našem směru. Cena se nám zdá
vysoká, váháme, ale představa dalších 15-20 km šlapání do Oradey rozhodne.
Nakonec to usmlouváme na 4 dolary. Teď ale přichází první zkouška: autobus
je skoro luxusní, s klimatizací a čisťounký - tudíž nás dovnitř nepustí
s batohy. Takže vybíráme honem všechny cennosti a bágly ukládáme s těžkým
srdcem dolů. Ve vymýšlení hororových scénářů o okradených turistech
exceluje hlavně Daniel, a vyslouží si tak přezdívku PARANOIK.
Cestou
se ještě domluvíme, že se necháme vyložit o 40 km dřív, v Huedinu,
a ušetříme tím každý po dolaru. Užíváme si pohodlí autobusu a rozhlížíme se
po krajině. Projíždíme Oradeou, která vypadá překvapivě upraveně a čistě,
všude je spousta zeleně. Dál za městem se podél cesty pasou koně, krávy,
kozy a ovce, nejčastěji pohromadě bez jakéhokoliv oplocení. Pod nohami se
jim pletou kachny a husy, psi a koťata.
Na
silnici vládne chaos a jeho velmistrem je právě člověk, který řídí náš
autobus. Předjíždí na těch nejnemožnějších místech a divoce při tom gestikuluje,
troubí a křičí na ostatní řidiče. Pak se otáčí na nás a směje se.
Už
se blíží Huedin a my spřádáme plány, jak vystoupit a nenechat se okrást
o baťohy. Najednou autobus zastavuje u odpočívadla a řidiči pronesou
památnou větu: 15 MINUTES CAFFÉ! Nato nám zmizí z dohledu. Kolem je řada
krámků a restaurací. Tušíme zradu a hlídáme autobus ze všech stran.
Z nejbližšího domku se vynoří skořápkář a začne nás lákat do hry.
Zastavují
se u něj různí lidé, snědí Rumuni a posléze i dvě staré babky.
Samozřejmě všichni vyhrávají, z opatrnosti se zatím nehraje o mnoho
a skořápkářovy oči se k nám až příliš často otáčejí. Pak se jedna
z babek zabere do hry a ruce se na stolku začínají míhat o poznání
rychleji. Druhá žena naléhá, že už je čas jít - opodál stojí auto s naoko
nervózním šoférem. Tempo hry se stupňuje a bába v černých šatech šustí
bankovkami. Ještě poslední hru, říká její výraz a gesta, když odbývá tu
druhou. Jenom jednu jedinou hru a jedeme! Sází všechny peníze, vrhá se na
skořápky předčasně. Chlap jí odstrkuje nedočkavé ruce a sám svýma míhá až
neuvěřitelně rychle. Ještě jednou babka nevydrží, skořápkář jí odstrčí a
dokončí nacvičený tanec prstů.
Bába
neuhodne. Samozřejmě, to bylo nad slunce jasné, ale přesto je její
reakce až děsivě bolestná. Křičí a nechce se vzdát hromádky zmačkaných
bankovek. V černých šatech naříká a lomí rukama, na tvářích se jí lesknou
slzy. Druhá žena jí dotlačí do auta s pomocí řidiče, na kterého mezitím
skořápkář nenápadně pokývne a zamrká. Auto odjíždí a spokojený hráč je
najednou tatam, stolek opřený o nejbližší boudu.
A
je konec té mrazivé podívané. Naši řidiči se tu zjevují se spokojenými
úsměvy, zavazadla podle všeho nikdo neukradl, tak můžeme vyrazit dál.
Huedin je už blízko, vystupujeme do teplého večerního vzduchu, platíme
a už jsme skutečně v Rumunsku.