a pekelná noc pána blesků a hromů

Tak je načase se vydat na cestu dolů z hor. S Danielem máme sraz u Cabany Pietrele. Jdeme přes sedlo Bucura a potom dolů údolím, ve kterém se mezi klečí pasou krávy. Vyhýbáme se jim na úzkých stezkách a postupujeme volným tempem dolů. Jak se po jednom nebo po dvou trousíme ke Cabaně, zjistíme, že se ztratila Evička. Šla poslední a někde špatně odbočila. Ale nakonec k nám dorazí, aspoň se podívala na místa kde nikdo z nás nebyl. Zato Daniel se opaluje na terase a budí dojem turisty na Riviéře. Relativně teplejší noc mu viditelně prospěla.

Pokračujeme dál až k hotelu Cabana Cascada, kde si dáme něco k jídlu. Potom přijde čas rozloučení s Palkem a Evičkou, kterým se zřejmě nechce vůbec z Rumunska domů. My ostatní opět použijeme místní mikrobus, i když tentokrát si cenu určíme sami. Řidič sice nejdřív odmítá, ale když se vydáváme na cestu pěšky, volá na nás ať si nastoupíme. Tak se vezeme a cestou narazíme zase na krávy - jsou na mostě a jedna prostě nechce uhnout. Řidič se tím nenechá rozhodit a do krávy začne jemně ale důrazně najíždět. Jinak celou cestu až na malé výjimky absolvujeme s vypnutým motorem.

V Ohabě zjišťujeme, že nejlepší bude počkat na vlak zítra v pět hodin, takže nakupujeme zásoby (včetně černé Silvy pro každého) a vydáváme se někam stranou přenocovat. Podle oblohy je skoro jisté, že v noci přijde bouřka. Na stanici vlaku by se dalo přespat úplě v suchu, jsou tam dvě prázdné místnosti - ale z neznámého a nepochopitelného důvodu tuto štědrou nabídku odmítáme a vydáváme se do boje s živlem. Po tápání se nakonec spokojujeme s hrbolatým místem né moc daleko od stanice. Uléháme a mezi povídáním sledujeme, jak oblohu nad Retezatem křižují blesky. Bouřka se ne a ne přiblížit k nám, i když je strašně blizoučko a během několika vteřin může udeřit v plné síle. Už je pozdě a tak rezignuju a rozbaluju spacák, který jsem se snažila uchránit před zmoknutím. Nedlouho poté to vypukne - první kapky nás vyburcují k panice, ale už je tady totální slejvák. Balím spacák do karimatky a honem sbírám všechny věci. A pak na tom balíčku jen zoufale sedím a vnímám, jak jsem promočená... S Bárou a Danielem vyrážíme hustou tmou směr stanice, ostatní se schovávají pod igelitem a vyčkávají. Občas nám na cestu posvítí blesk a jenom díky tomu se nemotáme ve tmě kolem dokola. Už kašlu na poškrábané nohy, prodírám se přes bodláky a šťastně dobíhám do sucha. Proč jsme tady vlastně nezůstali???

Nakonec se tedy všichni uložíme ke spánku v těch holých, ale kupodivu čistých místnostech. V mokrém spacáku a oblečení nějak nemůžu usnout, ale najednou se probudím a ve dveřích stojí nějaký Rumun. Už bude pět hodin a začínají se sem trousit místní lidé. Babky stojí zvědavě ve dveřích a pozorují, jak se hrabeme ven ze spacáků a převlíkáme se. Přitom se vyptávají, co jsme zač a kam máme namířeno. Jen taktak stihneme posbírat věci a už je tady vlak. Nastupujeme, ukládáme se na pohodlná sedadla první třídy a spíme dál. Když k nám dorazí průvodčí, špinaví spáči a batohy pohozené na čalouněných sedadlech ho nevyvedou z míry. Zaplatíme lístky do Cluj-Napoca a nenecháme se rušit......