bloudění k Citadele

Ke Cabaně Padis je to z Rachitele 33km. Šlapeme odhodlaně asi 20 minut, když se za námi vynoří dřevařský náklaďák a my ho stopneme. Nadšeně lezeme na korbu a nevěříme tomu štěstí. Po cestě to s náma strašně háže, zpíváme a smějeme se celou cestu. Nad námi krouží 2 orli!

Asi po 40 minutách zastavujeme u party chlapů a u hromady dříví. Končíme, k chatě je to ještě 15km. Řidiči dostanou cigarety a ještě nám německy poradí, kudy dál. Za zatáčkou je pěkná loučka, pravda poházená smetím. Svlékáme se a skáčeme do ledového potoka. V tu chvíli jede kolem ten náklaďák, řidič přibrzdí a směje se, já křičím zimou. Koupel byla skvělá.

Asi o 2km dál je vesnice. Říkáme si o vodu, ukážou nám pramen. Pak jdeme asi 200m za vesnici, táboříme a děláme konečně oheň. Peťo a Jožo udělají skvělé ohniště s lavičkama. Před spaním čte Bára kousek Karpatských her.

Ráno nám trvá snad víc než 2 hodiny vstát, nasnídat se a sbalit se. Vyrážíme asi v deset, šlapeme možná hodinu po kamenité cestě. Když sedíme na lavičkách u rozcestí, jede kolem vojenský náklaďák. Palo vyjednává odvoz na Padis, tak skáčeme dozadu na lavice. Jízda je zběsilá, držíme se ze všech sil a znovu umíráme smíchy.

U Cabana Padis je kemp, pasou se tam koně. Jdeme na pivo, ale nakonec se zdržíme 2 hodiny, protože uvnitř cabany hraje z kazeťáku Olympic. Takové domácké prostředí se nám nechce hned tak opustit.

Venku si koupíme placky plněné sýrem za 5.000 lei a jdeme s pevným přesvědčením, že víme kam a kudy. Cesta vede krásnou krajinou, kolem se pasou koně, krávy a dokonce i bůvoli. Stoupáme do lesa, pak cesta prostě skončí. Vracíme se a pátráme na mapě, kde se stala chyba. Podle všeho nikde. Tak se ještě trochu vracíme a nakonec odbočku najdeme. Prudkým klesáním se dostaneme na další nádhernou louku, jsou tam koně a na konci louky ponor. Na chvilku odpočíváme, vypadá to na déšť.

Stoupáme trochu do kopce a pak slézáme po kamenitých pěšinkách do kaňonu k jeskyni Cetatile Ponorului, Citadela ponoru. Dojde i na žebříky, některé úseky jsou stěží schůdné i nalehko, natož s 20 kilama na zádech. Citadela stojí za to, slézáme dolů kolem potoka, ale dovnitř to nejde. Potkáváme první krajany, odněkud z Moravy. Pak pokračujeme k další jeskyni. Bára, Palo, Evička a Jožo lezou dovnitř, my ostatní jdeme napřed založit tábor. Výstup z kaňonu je prudký, lezeme po čtyřech, kamení nám ujíždí pod nohama. Nahoře zjišťujeme, že najít místo k přenocování nebude snadné. Je už sedm hodin a jsme dost utahaní, ale terén je neskutečně zvlněný, les je plný kamenů. Jdeme stále po žluté, jak jsme se domluvili. Po cestě míjíme 3 balkóny - dřevěné plošiny s nádherným výhledem. Z jedné vidíme i zbytek výpravy, jak stojí dole před jeskyní - fotím malé tečky jejich tváří obrácených k nám. V nouzi zvažujeme i přespání na balkónech, ale nakonec se trmácíme dál. Sláva, najdeme loučku a táboříme. Ostatní dorazí asi 45 minut po nás.

První den, kdy dostaly naše nohy co proto, je za náma. Zatím nikdo nic neztratil a neutrpěl zranění, takže i přes bolavé nohy a záda usínáme velmi spokojeně.