pátek 13.

Ráno vyrážíme (k Palově nelibosti zase strašně pozdě) s jasným cílem: vyhlídka, ledová jeskyně a další kaňon podobný včerejšímu. Vyhlídka je super, fotíme se a kocháme se dalekým rozhledem na zalesněné kopce. Potom přijde na řadu ledová jeskyně Focul Viu. Jdeme lesem a najednou je tu stůl a lavice, cedule a velká díra do země. Obezřetně se oblékáme a sestupujeme dolů. Je tu zima a tma. Máme dvě nebo tři baterky, žádná sláva. Několik lidí na ledu uklouzne. Chci oslavit svůj svátek a lezu pořád dál, kam až to jde. Jeskyně je docela veliká a je na co se dívat. Hlavně je příjemný, že tu nikdo nevybírá vstupné.....

Jedinou pomocí proti zmrznutí je vylézt ven. Taky to uděláme, sníme nějaké dobroty a jdeme dál. Čeká nás sestup na louku, kde chvíli tápeme, kudy dál. Objeví se tu skupinka Čechů a radí nám, kam jít. Podle nich je kaňon nádhernej, ale musí se jít vodou a s báglama nám to moc neraděj. Pak znovu bloudíme, značení není zrovna důsledný. Nakonec ale dorazíme k mostu, kde schováme baťohy v lese. A jdeme prozkoumat ten zelený ráj!

Na konci kaňonu Cheile Galbenei má být vodopád a jeskyně. Cesta tam je ale nesnadná - šplháme po skalní stěně, zavěšení na laně jako pavouci, chvílema slézáme a skáčeme po kamenech v řece. Vodopád za to stojí. Pak se hroužíme do tmy, tápeme po vápencových stěnách jeskyně a kloužeme a padáme a šmátráme kolem sebe a narážíme do ostatních a skoro nikdo vlastně neví, jak to kolem vypadá. Středem jeskyně ale teče říčka a té se chce každý vyhnout. Konečně jsme na konci jeskyně, je tam další zelená roklina a asi další jeskyně a zajímavá místa, jenomže na to nemáme čas. Obracíme se a tápání tmou není o nic lepší. Palo mi zmizí s očí a ozve se hlasité šplouchnutí. Když se vydrápe zase zpátky, není na něm suchá ani nitka. Ostatní se zatím koupou dole v kaňonu.

Dneska chceme brzo najít místo ke spaní, pořádně se vykoupat, uvařit a jít spinkat. Podle mapy stačí jenom za mostem zatočit, jít podél většího přítoku a zastavit na prvním vhodném místě. Takže sebereme věci (veverky je neukradly) a v nejlepší náladě vyrážíme. Ale ouha - ujdeme pár kroků a slíbená říčka se nekoná. Koryto je obrovské, stačilo by pro čtyři Jizery, ale na dně neteče ani kapka. Kamení je beznadějně suché. Dohadujeme se co teď, nakonec se prostě rozhodneme jít dál podél "řeky", stejně by nás to zítra čekalo. Kupodivu se po čase ozve hukot vody, dál proti proudu je koryto slušně zaplěné. Pro změnu máme vodu, ale nemáme ani kousek rovné země. I to se ale vyřeší, i když musíme jít tak daleko, že nožičky křičí o pomoc.

Ráno jdeme směr vesnice Bubesti, kde jezdí autobus do Trascau. Zase trochu bloudíme, němečtí turisté a potom lesní dělníci nás ale nasměrují správně. Tentokrát to vypadá, jako by mapa vůbec k tomuhle místu nepatřila. Cesta k Bubesti je nádherná. Když tam dorazíme, skončíme pochopitelně u piva. Poprvé ochutnáme černou Silvu a na zahrádce pod slunečníky je nám moc dobře....

Autobus nám skoro ujede. Palko ale situaci zachrání a poklusem nás do něj nažene. Uvnitř jsou Brňáci, které později potkáme i v Retezatu. Cesta parným autobusem ubíhá pomalu. Potom někde vystoupíme a čekáme na další spoj. V druhém autobuse se Jožo a my Češky snažíme bojovat proti únavě zpěvem, ostatní víceméně podléhají.