hřebenová tůra ve větrné smršti

Budíček je asi v půl sedmé, v osm vyrážíme na hřeben. Dostat se nad hranici lesa nám zabere asi půlhodinku. Nahoře fouká. Fouká hodně, ale ještě mi nedochází, co to znamená. Palo, Evička, Daniel a Bára na ostatní čekají už dlouho, tak jdou napřed. My si dáváme snídani v závětří kleče. Pak pokračujeme, ale nápory větru jsou neobyčejně silné. Chytáme se skal a plížíme se vpřed. Jožo jako by se vznášel nad zemí. Večka má největší problémy, zapadne hlavou do kamení, padá na záda, na kolena, na bok...

Většina cesty vede po suti, kdykoliv zvednu nohu a potřebuju udělat delší krok, riskuju, že odlétnu o 3m dál a zlomím si nohu nebo něco jiného. S takovými pocity se mi moc dobře nepostupuje. První čtyřka nám mizí z dohledu. Peťo s Lubkou trochu zaostávají, Anka jde celkem dobře a Jožo krouží kolem mě a Večky. Neskutečně pomalu se blížíme k vrchu Lolaia, 2270 m n.m. Každou chvíli lapáme po dechu. Prsty mám už téměř rozedrané od osahávání skal, vítr si se mnou pohrává, jak se mu zlíbí.

Peťo s Lubkou za námi zastavují, zastavíme také a čekáme na ně. Za chvíli dorazí Peťo a říká nám, že Lubka má něco s nohou. Snad si natáhla stehenní sval a nechce jít dál po hřebeni. Takže oni dva se kousek vrátí, slezou z hřebene a půjdou dál dolinou, pokusí se dojít až k Bukuře. Podle počasí a jiných okolností se sejdeme na Bukuře buď dnes večer, nebo zítra, nebo pozítří…. Navzájem si přejeme šťastnou cestu.

Vrch Lolaia je už blízko, vidíme z něj mávat ostatní. Anka vyráží vpřed, Jožo letí zadržet ostatní a já s Veronikou postupujeme po (relativně) závětrné straně hustou klečí. Škrábance na nohách přibývají, ale teď už na tom nesejde. Jsme rády, že vůbec stojíme na nohách a slimáčím tempem se posunujeme dopředu.

Ostatní jsou už nahoře. Začíná trochu pršet, kapky hnané zběsilým větrem bodají do holých tváří a nohou. Na vršku nalézáme pár hromádek přikrytých celtou - to asi budou naši kamarádi. Jožo zatím buduje protivětrný kryt. Na pár minut usedáme, všichni kromě mě si oblékají dlouhé kalhoty. Něco pojíme a vyrážíme dál, tentokrát všichni víceméně pohromadě.

Vítr neustává, jak jsem celý den naivně doufala. Večka má stále větší problémy, Jožo jí v jednu chvíli bere batoh. Jak mu jde Palo s Bárou naproti, najdou na zemi můj spacák. Skvělý, ani jsem netušila, že mi vypadl. Ať už je konec, prosím !!!

Do sedla pod Retezatem dorážíme po 7 hodinách boje. Cesta až na vrchol má trvat 4 hodiny, takže naše plány na cestu k jezeru Zanoaga musí padnout. Ze sedla ukazuje šipka dolů do sedla, lákavý je údaj 30 minut. I kdyby cesta dolů trvala věčnost, jsem rozhodnutá vypadnout z toho větrnýho hřebene. Stejně tak i Večka, Daniel a Anka. Palo chce jít přes vrchol dál, s ním jde i Evička, ale sami nepůjdou. Palko naléhá na Báru a Joža, ať se rychle rozhodnou. Báře se chce nahoru, ale nechce, aby se jejím rozhodnutím parta dělila. Jde tedy s námi dolů. Jožo se nakonec přidá k vrcholovému týmu hazardérů. Loučíme se, hledáme značku do údolí. Nikde není, ale to nás neodradí od sestupu. Bára přece jenom přebíhá ke druhé skupině. Takže jdeme 4 nahoru, 4 dolu a 2 už někde pod námi doufám putují.

Slézáme po suti, znovu začíná pršet. Daniel vytahuje celtu a hledá, kde se schovat. Zavelím k dalšímu pochodu, podle mě nejde o nějakou krátkou přeháňku a schovávat se uprostřed sešupu dolů je šílenství. Po pár minutách se scéna opakuje. Říkám Danielovi, že je lepší slézt do údolí, než přijde liják. Tak pokračujeme. Snažím se najít pláštěnku, abych zachránila před deštěm aspoň spacák. Vyházím celý baťoh a pláštěnku nevidím. To je snad poslední varování, že pláštěnku je třeba mít navrchu i když slunce pálí - jenomže já jsem nepoučitelná. Všechny věci mezitím promoknou, ale ono by to stejně nedopadlo jinak. Házím je zpátky, spacák narvu aspoň částečně do igelitky. Vrchol nad náma je v mlze, už se začíná blýskat. Vůbec nám není dobře při pomyšlení na ty, co jsou právě v černém mraku nad námi. Zkusím navrhnout, že postavíme stany a zůstaneme, kde jsme, ale ostatní nemyslí na nic jiného než na návrat do Cabany. Koneckonců souhlasím s nima.

Slézáme až na dno doliny, už celí promoklí. Tady potkáváme Peťu s Ĺubkou. Je to úleva, že aspoň oni jsou v pořádku. Pochodují deštěm směrem na Bukuru, ale bez řečí se obrátí a vrací se s námi na Pietrele. Déšť zesílil a Daniel mi říká: "Tak už je tady ten liják!" Prorokuji, že bude ještě hůř, ale naštěstí se pletu. Pochodujeme cestičkou, která se změnila v potok. V goratexkách mám neuvěřitelně mokro. Vím, že by stačilo utáhnout si pořádně tkaničky, než začalo lít, ale lenost vyčerpaného člověka nezná mezí. Daniel mi jde v patách a hlásí, že by si dal přestávku. Zjišťuju, že moje ramena mi asi brzo vypoví službu. Doteď jsem na to nemyslela, ale potřebuju oddych. Déšť ustává, tak zastavuju a čekáme na ostatní. Když dorazí Péťa, stačí aby řekl: "To je dobře, že jste zastavili, mám takový návrh…" -hned mi svitne a v duchu jásám, že jsme ho potkali. Návrh je jasný - sejdeme mezi stromy a tam se utáboříme. Dříví na oheň bude dost a můžeme se usušit. Mně ani nezbývá nic jiného, nemám nic suchého na převlečení. Ostatní naše nadšení nesdílejí, hlavně Daniel a Anka, kteří jsou posedlí vidinou Cabany Pietrele s teplým jídlem, Anka si dokonce naivně myslí, že si pronajmeme chatku na přenocování. Nicméně jdeme do lesa, Peťa tudy s Ĺubkou už procházel a vede nás na slušné místo k táboření. Pravda cesta je nadohled, ale konejšíme se, že v tomhle počasí tu nikdo nepůjde, navíc oheň děláme skoro v ohrožení života a vůbec - - pokutu ve výši několika desítek milionů by z nás nikdo nedostal.

Dříví je tu dostatek, dokonce i pár poměrně suchých klacků. Hned s Peťou začneme pracovat na ohni, ostatní se převlékají do suchého. Nabádají mě, ať se svléknu z toho mokrého, ale já stejně nemám nic na převlečení. Když už plápolá oheň, půjčuju si od Ĺubky flanelovou košili. Spacák je vlhký, dole dokonce úplě mokrý. Beru si spací trenky, jsou celkem suché. Všechny věci rozvěšujeme na stromy nad ohněm i mimo, kousek lesa připomíná cikánskou osadu. Vaříme společně postupně několik polévek a čajů, padá na nás spaní. Kolem ohně se v nebezpečné blízkosti suší boty. Když ohoří kousek mých, má to být jasné varování. Na vidlici nad plamenem suším kraťasy, jejich tenká látka rychle schne. Chystám se je vyměnit za ponožky, ale proč ještě nepočkat, proč si zítra nedopřát luxus ÚPLNĚ suchých kraťasů? Pak nastane zmatek, kluci vidlici honem berou a sundávají z ní věci, prý na poslední chvíli. Bohužel i v nastávající tmě vidím, že poslední chvíle mých kraťasů už nastala. Prohořelé díry na zadku dosahují nepřípustných velikostí. Ještěže mám ty trenky na spaní ….

Ještě si dáme dvě klobásky a lezeme do stanů, beztak pořád občas zaprší. Je něco před sedmou, ležím ve spacáku s nohama v mokru, vedle mě Daniel s Večkou píší do deníku. Ani jsem nestavěla svůj stan, máme jeden navíc… zatímco ti čtyři blázni, ať už jsou kdekoliv, mají jen jeden. Myslíme na ně a doufáme, že jsou všichni zdraví. A živí. Z vedlejšího stanu padne návrh, že bychom se mohli sbalit a vyrazit na Bucuru. Rozhořčeně nadáváme; druhý den se dozvíme, že to byla jenom sranda, ale hlasy ze stanu zní ledově vážně. To dělá ta únava….nevím jak ostatní, ale já během několika minut usínám, ukolébána šustěním Danielovy propisky po papíře.