šťastné shledání

V noci mě napadlo, že by bylo fajn vstát třeba v pět, jen co se rozední, rozdělat oheň a dosušit pár kusů oblečení, než se po cestě kolem začnou trousit turisti. Ostatní ať si klidně spí, to se budou divit! Jenomže dobré předsevzetí naráží na překážku - i když jsem usnula někdy kolem sedmé a noc v mokru za mnoho nestála, ráno spím jako špalek. Občas se probouzím, dokonce slyším hlasy odněkud z cesty. To postaví Daniela na nohy, vylézá ze stanu a za chvíli vyhlašuje budíček. Mám dojem, že to bylo až po deváté. Nikomu se nechce vstávat a kašleme na to, že nás někdo uvidí stanovat a rozdělávat oheň v zakázané zóně. Posnídáme, hlavně chleba s Danielovou májkou, uvaříme si čaj a velmi pomalu a velmi neochotně balíme stany. Pak si se zatnutýma zubama oblékáme vlhké oblečení (někteří) a obouváme mokré boty (skoro všichni). Vyrážíme hrozně pozdě, počasí vypadá zatím celkem příjemně - sem tam mráček, ale svítí sluníčko!!

Udělám dvě fotky nedaleko tábořiště, pak se mi foťák začíná nějak zapařovat. Zevnitř. Taky displej má divnou barvu. Po dvou hodinách to ale zmizí, právě včas, abych mohla fotit kouzelnou říčku v ještě kouzelnější dolině přímo pod Retezatem, přesně tam co jsme včera potkali Lubku s Peťou.

O kus dál zvažujeme, jestli nevylezeme na hřeben do dalšího sedla za Retezatem a nepůjdeme k jezeru přes Bukuru, tedy tak, jak bylo původně v plánu. Snažíme se pohledem odhadnout, jestli nahoře fouká. Vypadá to že ne, ale zrovna se od jihu přes vrchy převalila černá mlha a začíná se valit po hřebeni, takže tuhle variantu zavrhujeme. Daniel nás ještě zkouší zviklat, ale my už hledáme cestu svahem na druhou stranu, kudy má jít podle plánku značka.

Značku najdeme jen jedinou a zastaralou. Vyhlédneme si ale směr a já jdu první jako "pathfinder", snažím se nasadit trochu svižnější tempo - zatím jsme šli spíš jako na procházku a ne jako na schůzku se ztracenými kamarády. Žádná cestička tu evidentně není, ale šplháním po kamenech a po travnatém svahu jsme v sedle cobydup. Kolem nás je mlha, nevidíme tedy, kudy máme slézat. Marně vyhlížíme jezero, ale z mlhy krátce vystoupí čára cesty v protějším svahu. Bohužel nás od ní dělí moře kamenů, spíš velemoře. Peťo určí směr trochu k severu, kde tušíme jezero, a ujímá se vedení. Sestup sutí je namáhavý a skoro nekonečný, ale nakonec ho zdoláváme bez újmy. V údolí zahlédneme kus jezera, nejdříve doufáme, že je to Bukura, ale po chvíli je jasné, že jde jenom o nějaké malé pleso. Kolem chodí dost turistů a nám se zvedá nálada, Daniel rozproudí zábavu s vymýšlením názvů filmů obsahujících číslovku.

U plesa se občerstvujeme, nedočkavě běžím trochu napřed, ale Bukuru nevidím. Zaráží mě to, neměla by být tak daleko. Po prozkoumání pořádné mapy je to jasné - po slezení ze sedla jsme se měli dát na jih a zdolat ještě jeden hřeben. No nevadí, tak jsme si trochu zašli. Vyrážíme tedy nazpět, po cestě potkáváme spoustu turistů, většinou Rumuny bez batohů a taky nějaké Němce. Češi žádní. Cesta do sedla je prudká, kamení nám ujíždí pod nohama, ale my spěcháme a chvílema lezeme po čtyřech. Konečně jsme v sedle. Mlha je tatam a my se toho pohledu nemůžeme nabažit - pod náma se otevírá široké údolí s velikým jezerem, po obou stranách se táhnou hřebeny hor, naproti nám jsou zase trochu jinačí hory a za nima zase hory ….. prostě hory kam oko dohlédne. Jásáme a mžouráme k jezeru, na jehož protějším břehu je chajda a pár stanů. Jeden zelený stojí stranou ostatních a skoro přímo u vody - obě zvláštnosti nám dávají naději, že je stan Pala ("Kdo jinej by si postavil stan takhle blbě až k vodě?").

Nejsme si jistí, ale trochu nás to uklidní a my už nespěcháme dolů. Kocháme se pohledem a já s Peťou a Večkou lezeme na nejbližší horu po levici, ostatní sedí v sedle s baťohy. Lehce skáčeme po kamenech nahoru, tam posedíme asi 20 minut, zase se kocháme a povídáme si o horách, o cestách do přírody a o kamarádech. Pak se vracíme do sedla. Zrovna tam vylezou nějací Češi a podiví se nad pěkným rozhledem. "Jak to, že děláte jenom JÉ, to my jsme jásali mnohem víc, když jsme to uviděli" spustíme na ně a chvilku se bavíme. Pak vyrážíme k jezeru, tentokrát už nedočkavě letíme.

Ženu se první a dole potkávám vousáče z Brna, kterého jsme potkali před pár dnama v autobuse. Zdraví mě a já se honem ptám, jestli viděl u jezera naše kamarády. "Tady žádný Češi nejsou, to bych si všiml." Když vidí moje zděšení a zasvětím ho do situace, snaží se mě uklidnit, že je nemusel vidět, nevidí na všechny stany a včera tam bylo dost hnusný počasí. "No ještě se uvidíme, až se ubytujete - já si jdu zatím zavolat" říká a mávne směrem k sedlu. Na zlomek sekundy mám chuť vytřeštit oči při představě, že je v téhle pustině telefonní budka, pak si teprve všimnu mobilu v jeho ruce. No co, signál tady není o moc menší zázrak. Počkám, až mě ostatní dojdou - první jde Večka, honem jí sděluju nepříliš povzbudivou novinu a na další nečekám - chci být u stanu první.

Kolem něj se nic nehýbe. Rychle se rozhlédnu a je mi jasné, že je to buď tenhle stan, nebo žádný. Netroufám si vlézt dovnitř, na svahu za stanem sedí trojice Rumunů a pozorují mě. Nakonec se rozhoduju a rozepínám zip, dřív než dorazí ostatní. Uvnitř je jen pohozená mikina a vzkaz - ohromně se mi uleví. V CHATĚ MÁTE VZKAZ, MÁME TAM I ULOŽENÉ VĚCI - JSOU TO FAJN LIDI chci přečíst ostatním, ale nějak mi to nejde - je to samozřejmě ve slovenštině a já jsem trochu rozechvělá. Ale to už mi jeden z Rumunů nese od chajdy vzkaz č.2: "PRO SLOVENSKOU VÝPRAVU:" ŠLI JSME NA VÝLET K JEZERU NEBO NĚKAM JINAM. MĚJTE SE TU PALO EVIČKA BÁRA JOŽO. Tím z nás napětí spadá. Rozhazujeme po trávě věci na usušení, večer se blíží a Daniel s Ankou staví stan. Jdu se projít, sednu si na kámen daleko od stanů, který ční nad údolím, a tajně doufám, že se tudy budou vracet dobrodruzi od Zanoagy dřív než zmrznu. Za chvíli se tam objeví Ĺubka, tak si povídáme o horách a o práci a o škole. Pak zase osiřím a je mi zima, tak se vracím ke stanům. Před jedním stanem sedí ten Brňák a spravuje plyhový hořák. Ostatní Brňáci jsou někde venku a on zatím dělá "domácí práce". Tak si k němu přisedám a navzájem si vyprávíme, co jsme zažili od našeho prvního shledání. Vyptávám se na okolí Bukury, jsou tu už dva dny a zítra asi chtějí odejít. Dovídám se, že na Peleagu, která ční nad kempem, je lepší jít přes sedlo, z kterého jsme přišli, a dolů slézt po žlutém trojúhelníku přímo k jezeru - obráceně by to prý nedoporučoval. A vida, Peleaga je nejenom snadný a blízký cíl, ale dokonce je i nejvyšší horou Retezatu - tak tam bych se chtěla podívat.

Mimo jiné se dovídám, že za odvoz od vlaku do hor dali míň než my, a to jich je jenom šest. Aspoň mám poučení na zpáteční cestu. Ale nechci už myslet na cestu domů. Vypadá to, že ostatní domů spěchají víc než my, ale s tím se nedá nic dělat.