užíváme si volnosti bez batohů

V noci bylo sotva 5°C. Moc jsem se nevyspala, ale pořád líp než ti šílenci, co spali venku (Večka, Lubka, Peťo a Jožo). S Bárou jsme vstaly dřív než ostatní a bez snídaně jsme se vydaly na Peleagu. Cestou jsme trochu rozmrzly, posilnily jsme se a vylezly jsme nahoru na hřeben.

Počasí bylo prostě ideální, viditelnost perfektní. Stany jsme z té výšky sotva rozeznaly. Vyšly jsme až na Peleagu (2509m n.m.) a já jsem fotila všechno kolem. Na druhé straně hřebene někdo načerno postavil stan, jeho obyvatelé tam měli dokonce vlastní kus sněhu a zrovna se tam nadšeně klouzali. Měly jsme s ostatníma domluvený sraz v sedle Bucura. Ale u stanů jsme neviděly žádný pohyb, tak jsme moc nespěchaly a užívaly jsme si tu nádheru. Naše brzké vstávání se určitě vyplatilo, mělo to jenom jedno mínus - neviděly jsme Daniela, jak vylezl ze stanu. Daniel, který vždycky uléhal s kulichem a s rukavicema, se prý vydrápal ze stanu a prohlásil, že zima je tak příšerná, že odchází. Prostě už další noc u Bucury nehodlá absolvovat a vrací se na Cabanu Pietrele.

Ostatním se taky moc vstávat nechtělo, takže s Bárou sedíme v sedle a čekáme a čekáme.... Od jezera se blíží nějaké postavičky, ale pak uhnou, byl to někdo jiný. Sedíme tam už hodinu. Pak konečně vidíme další tečky, ale je jich nějak málo. Už se chystáme jít někam na vlastní pěst, ale jedna z teček běží k nám a je to Peťo. Od něj se dozvíme, že Daniel šel spolu s Evičkou, Palem a Jožou na Peleagu a pak chce jít na Pietrele. Palo má v plánu jít někam dál. Sbíháme dolů a s ostatníma vyrážíme pokořit jednu pěknou špičatou horu. Kolem menších ples šplháme do sedla, odkud je taky super rozhled a nad ním se tyčí jeden z vrcholů Bucury. V sedle se potom rozdělujeme. My Češky a Peter pokračujeme na Lac Zanoaga, holky se vrací ke stanům.

Cestou na Zanoagu najdeme asi osm vypasených štěňátek. Hrajeme si s nima a Peťo nad náma postává a asi přemýšlí, kolik že nám je vlastně let... U jezera je stanice první pomoci a několik stanů. Vybíhá k nám nějaký chlápek a kontroluje, jestli máme zaplacený vstup do národního parku. Bára s ním zapřede hovor na téma ochrany přírody a on nám radí, kudy máme jít zpátky k Bucuře. Nehodláme ho poslechnout, jdeme si sednout k vodě a jakmile na nás zapomene, chceme se pustit oklikou někudy mimo značené cesty.

Náš plán ale nevyjde. Za chvilku se ozve hurónský řev a ze svahu se k nám řítí Jožo s Palkem a s Evičkou. Máme radost, že se tady objevují, už né tolik se raduje ten hlídač, že mu tady někdo tak vyřvává. Ale zatím to spolkne. Evička se jde koupat do plesa, my sedíme o kus dál a klábosíme. Potom se jdou koupat Palo a Jožo; s povykem a šploucháním doplavou asi doprostřed plesa, když si jich všimne ten chlápek a tohle už neunese. Spolu s dvěma nebo třema kumpánama se žene k jezeru a povykuje "Amenda, amenda!" Naše jazykové znalosti jsou sice velmi skromné, ale tomuhle slovu rozumíme - znamená totiž POKUTA. Kluci plavou závodním tempem ke břehu a my pobaveně tipujeme, jestli se stihnou aspoň obléct. Výhled máme bohužel zakrytý, ale nakonec stejně k žádné bitce nedojde a hlídač se nechá uchlácholit. Tím je ale idylka u jezera skončená a vydáváme se na zpáteční cestu (po stejné trase, jako jsme přišli).

Večer probíhá poklidně, vaříme skromně na vařiči a chystáme se na další zničující mráz v zimě. Vedle si staví stan nějací Češi, dáme se do řeči a nakonec se s nima Palko s Evičkou dohodnou, že spolu stráví několik dnů, potom co my se vydáme domů. A ta chvíle má bohužel nastat už zítra, ale máme před sebou ještě poslední noc v horách, tak dobrou noc.....