hříběcí hory

Z autobusu vystupujeme u starého mostu, zavěšeného na ocelových lanech. Prkna nevypadají zrovna nově a tudíž vůbec néé důvěryhodně. Celý most se houpe, když po něm přecházíme. Řeka pod ním mi nejvíc připomíná Dunaj nebo Pád - kalná voda se pod tím křehkým můstkem valí divoce a nespoutaně. Na loučce za mostem odpočíváme, blízko jsou nějaké domky. Z jednoho na nás vyběhne rozezlený domorodec, když se já, Jožo a Bára vrátíme na most a pořádně ho rozhoupeme. Daniel hned hlásí, že ty chuligáni jsou "Czechs".

Jdeme stoupající cestou podél potoka, potřebujeme najít pitnou vodu. Už jsme dost unavení, ale pohled na místní specialitu, chaloupky s vysokou střechou, nás rozveselí. Nakonec dojdeme až k jeskyni, kde už stojí pár stanů. Najdeme si místečko trochu dál, v lese. Celou noc se kolem ozývají divné zvuky, ale nic nás nesežere ani neokrade. Ráno se vypravíme do jeskyně, ale kvůli vodě se daleko nedostaneme.

Pak se sbalíme a čeká nás dlouhé stoupání do sedla, odkud je nádherný výhled. Dnešním cílem je soutěska Rimet a stejnojmenný klášter. Sluníčko peče a my pokračujeme poměrně obydlenou krajinou až do větší vesnice. Tam ve skupince rumunských turistů zaslechneme, že v soutěsce je voda až po pás. Takže tohle si musíme odpustit. Ale aspoň si prohlédneme ten klášter důkladněji, když nemáme kam spěchat. Cesta je dlouhá, ten den ujdeme asi 18 kilometrů. Už se blížíme ke klášteru, ale všechny nás bolí nohy. Poslední úsek cesty vypadá na mapě jako nekonečné serpentiny a skutečnost je snad ještě horší. Naštěstí klesáme, jde to skoro samospádem, problémem je spíš brzdit v zatáčkách. Slunce strašně peče. Po každé zastávce nás bolí nohy ještě víc, tak se skoro rozeběhneme dolů a vyhlížíme střechu kláštera....

Nakonec dosáhneme kýženého cíle, klášter vidíme pěkně z ptačí perspektivy a před prohlídkou si chceme trochu oddychnout u piva. Takže už zase sedíme pod slunečníky, pijeme jeden Ursus, potom druhý..... celodenní námaha, hladovění a sluníčko přidají ruku k dílu a my jsme značně veselí. Zároveň nás přemáhá únava, ke klášteru nijak nespěcháme, koneckonců zítra je taky den. Den se chýlí ke konci a tak se za mnohohlasého zpěvu a halasení vydáme splnit poslední dnešní misi: najít místo k přespání a postarat se o prázdné žaludky. Nějaký pán nám po cestě sdělí, že autobus do Teiusu, kde přesedneme na vlak a pofrčíme směr Retezat, odjíždí v pět ráno ze zastávky naproti klášteru. Takže s jeho prohlídkou se můžeme rozloučit. Cíl našeho celodenního pochodu tak zůstává nepokořen.

Uložíme se ke spánku za vesnicí v lese. Něco uvaříme na ohni a pak to sníme, ale už je pozdě, ve tmě každý šmátrá, kam že si to připravil ten spacák. Jsme strašně utahaní a chystáme se uhasit oheň a okamžitě usnout. Už předtím se z lesní cesty pod námi ozývaly hlasy. Teď se v našem ležení zničehonic zjevují dva chlapi. Že jsou prý lesní stráž, ukazují odznaky na rukávech, a rozdělávat oheň v lese je zakázáno. Nějak je uchlácholíme, oheň uhasíme a oni odcházejí. Konečně se můžeme pohroužit do hebké náruče spánku, ale budíček je nemilosrdně brzo...