|
Je
neděle... sváteční dopoledne strávíme víceméně vleže. Útulna se postupně vyprázdní a my
osiříme. Posnídáme a pořád vyhlížíme, kdy se na Negoiu objeví nějaká silueta. Dočkáme se,
ale jsou to jenom dva z Rumunů, co odešli z útulny. Vrátí se a říkají nám, že naše kamarády
nikde neviděli. Aby taky jo! Nějaké hlavy se objeví na vrcholku později, ale nedokážeme je
identifikovat. Stejně už nás nebaví sedět před plechovou boudičkou, něco víc po poledni
vyrážíme směrem k Negoiu. Já zůstávám v sedle, lehnu si na placatý kámen a snažím se mámě
poslat zprávu, že žiju.
|
|
|
Jožo
a Peťo se vydávají každý jinou cestou na Negoiu. Za chvilku už vím, že potkali ostatní.
Ti obešli Strungu Dracului a sestoupili snadnější cestou. Směrem ke mně se postupně trousí
postavičky: nějaký Rumun (v tu chvilku pro mě ještě neznámý), potom Jano a Anka.... nakonec
se přiřítí Jožo. Peťo s Lubkou šli zkusit Strungu.
Jak
si tak ležím na kameni, koukám a žasnu - to co se třepe jako velikánský motýl musí být
zedníček skalní!!! No jasně, támhle je ještě jeden. Tak tomu říkám nádhera! Čekám, až se
znovu objeví, ale už nemám to štěstí.
|
|
Odněkud
se připlazí mlha. Je zvláštní, protože není vůbec vlhká. Zatahuje se pořád víc,
tak zamíříme zpátky pod střechu. A je to tady, už prší.... Lubka dorazí pozdě, je mokrá.
Když přijde Peťo, je už málem po dešti. Zjišťuju, že ten Rumun umí dobře anglicky a už se
s našima bavil na vrcholku Negoiu. Nabídneme mu kousek "sušeného kostelníka" a asi kvůli
tomu už se nás drží jako klíště. Ještě se tu objeví tři Rumuni, dost zvláštně vystrojení,
jeden má na nohou nové Nike.... ale staví stan. My se (někteří už podruhé) uložíme ke spánku na prkených postelích. |
|