Ráno se nám nijak zvlášť
nechce ven. Trochu prší, ale nedá se nic dělat. Vyrážíme na etapy, nejdřív Jano a Anka s
Lubkou, já jdu sama asi půlhodinku po nich. Ivančani jako obvykle nemusí nikam spěchat,
doženou nás cobydup. Myslím na to celou cestu a upaluju mlhou vpřed. Cesta traverzuje svah
a na některých nístech je úplně stržená, tady to jde pomalu. Kolem mě se najednou vynoří
ze všech stran ovce a já se jimi prodírám. Jdu dvě hodiny a pořád není nikdo ani přede mnou,
ani za mnou. Konečně narazím na rozcestník a pouštím se prudkým sešupem dolů, někde tam má
být chata Valea Simbata.
Když sejdu na dno kaňonu,
volá na mě seshora Jožo. Dostihnou mě a musíme se brodit vodou. Vypadá to, že se místní
potůček po včerejším dešti poněkud rozrostl. O kus dál chybí cesta i s kusem břehu, obcházíme
to a jsme konečně u chaty.
Ráno se ještě pomazlím
s oslíky před chatou a můžeme jít. Čeká nás několikahodinová túra na vlak. Musíme se brodit,
voda strhla jeden most. A vůbec to tu vypadá jako po slušné povodni... Dostaneme se k nějakému
hotelu, napijeme se a jdeme dál po silnici. Stopneme auto a my holky s báglama se vezeme dolů
do vesnice Simbata de Jos. Tam čekáme, netrvá to dlouho a přijedou kluci na náklaďáku. Naskočíme k nim
a vezeme se až do blízkého města. Tam se autobusem dostaneme na nádraží a odtamtud už do
Brašova, ale to už je jinde.....
Uvnitř se setkáme s naším
předvojem, ubytujeme se ve velikánském pokoji a všude rozvěsíme mokré prádlo. Dáme si rum
a pivo a rumunskou specialitu mamaligu, potom zase pivo a vajíčka... Poklábosíme s Lucianem
a plánujeme, kam do měst. Chceme do Brašova a Luciano nás přesvědčí, že určitě musíme vidět
Sighisoaru.
