z Bratislavy až na hřeben Fagaraše

Vlak z Bratislavské Hlavné stanice odjíždí v 5:29. Konečně se scházíme, ospalí, ale plní očekávání. A právem....
Je nás pět: já, Lubka, Peťo, Anka a Jano, pro kterého je to rumunská premiéra. Zabereme kupé a skoro po hodině jízdy nás přepadne Jožo. Naše překvapení je nehrané, jediný informovaný byl Peťo. Tak fajn, je nás šest!

Cestou probíhá konfrontace našich plánů a představ s faktem, že nemáme žádnou mapu Fagaraše. Lubka má ale hromadu materiálů z internetu, pročítáme cestopisy a bavíme se tím, jak všichni popisují přechod pohoří děsuplně. Počítáme s tím, že mapu koupíme někde dole ve vesnici.... CHÁ! Bohužel se budeme muset spokojit s mým zbrusu novým průvodcem, kde je přechod hřebene popsán (na první pohled) detailně. Za výchozí bod volíme vesnici Turnu Rosu.

Přes Maďarsko se dokolébáme až do Békéscaby - tam se rozhodujeme, jak překonat hraniční čáru. Nakonec koupíme forinty a za ně lístek do Aradu (2150F, to je asi 300Kč). Vlak jede za chvilku --- a jsme ve vytouženém Rumunsku!

V Aradu se taky jenom krátce rozhlídneme, koupíme lístky na rapid do Podul Olt - sice vůbec netušíme, kde to je, ale musíme se spolehnout na paní v pokladně, že ví, co dělá. Rapid moc neuhání, pospáváme a občas vykoukneme z okna a ujišťujeme se, že hory se blíží. Tam někde za těmi kopečky je Padis a napravo v dálce zase poznáváme Retezat!

Vystoupíme někde v pustině, musíme přestoupit. Už je skoro půlnoc. Během pěti minut přisupí accelerat, nastupujeme a další stanice je už Podul Olt. Tam se chvilku motáme ve tmě a konečně vyrážíme do Turnu Rosu, vzdáleného 3km. Cesta po silnici rychle ubíhá, za svitu měsíce procházíme vesnicí a pak v úzkém údolí marně hledáme místo na spaní. Musíme se spokojit s tábořištěm hned u cesty. Ráno snad někdy po čtvrté hodině tudy prochází nějací turisti, později se kolem trousí místní lidé. Vstáváme, občerstvení první nocí pod hvězdami. V obchůdku nakoupíme nejnutnější zásoby, dáme si první Ursus a začínáme hledat, kudy do hor.

Škrábeme se pastvinami do kopce, podle průvodce i rady jedné babky jdeme přibližně správně. Ovčí pěšinky nás vedou pořád vzhůru, slunce pěkně pálí. Po delší době se napojíme na značenou cestu. Zkoušíme odhadovat, jak jsme už daleko, a pořád se nám to nějak nezdá. Potom nás informuje Rumun, který kolem žene osly k nějaké chatě. Vypadá to, že jsme nějak pomalí. Nekonečné stoupání nás zmáhá, den se krátí, ale konečně se ocitáme ve výšce 1807m, v sedle Apa Cumpanita. Peťo najde úplně snový plácek na přespání, hned pod ním je vydatný pramen. A ten rozhled přímo ze spacáku!

Večer se přišourá pes Mikeš. Je strašně přítulný, po důkladném podrbání se spokojeně stočí do klubíčka a spí s námi. Ráno zrovna snídáme, když se vynoří stádo ovcí a jeho chlupatí ochránci nás začnou obléhat. Bača se dívá zpovzdálí, asi doufá, že se jeho psi zadarmo nažerou. Mikeš nás nejdřív vášnivě brání, ale pak ho to přejde. Psi vypadají trochu jako hyeny, ten nejhezčí má jedno oko modré a jedno hnědé. Balíme se a vyrážíme. Už jsme v horách!