sen se rozplývá v mlze a řádění hromů a blesků

Budíme se a po snídani vyrážíme vstříc dalšímu propocenému dni. Není mi moc dobře, ale nejsem jediná, svorně nadáváme na vodu z Lac Caltun. Čeká nás stoupání do sedla Podragu a pak po hřebeni dál a dál. Kde se vzala tu se vzala - objevuje se mlha, ale zatím na nás nedotírá, převaluje se dole v údolích. Zahlédneme Moldoveanu(2544m), pyšně se tyčí v dálce. Blížíme se a počasí se nečekaně horší.

Už stojíme pod strmým dlouhým stoupákem na horu Vistea Mare (2527m). Z ní je to jen asi 15min. odbočkou po hřebeni a nejvyšší hora Rumunska je naše. Jenomže právě teď začíná pršet. Vytáhneme pláštěnky, déšť je celkem vydatný, ale krátký. Tak teda šplháme nahoru, ale za chvilku nás pohltí mlha a zatím ne moc blízko, ale ve všech směrech kolem nás práskají blesky. Už zase prší. Pádím jako první nahoru a slyším nadávající hlasy pode mnou, ale vidět není víc než na 4 metry. A to nejlepší teprve přijde - parádní kroupy, dost veliký a hnaný vichrem.... skvělá masáž.

Za chvilku je všude kolem mě bílo a já se těším, jak tohle budu líčit Báře. Strašně se mi chce smát, takhle nějak si představuju dobývání vrcholů hor. Takže se směju a zpívám si a modlím se a při tom všem mi prší do pusy. Samozřejmě mě taky bolí bičovaná kůže a jsem už celá promočená, navíc blesky se přiblížily na můj vkus trochu moc.

Už jsem pod samým vrcholkem stoupání. Nad sebou vidím kovový ukazatel směrem na Moldoveanu. Pochopitelně na jeho dobytí už nepomýšlíme. Mně se ale strašně nechce projít kolem toho ukazatele, takhle bleskům přímo před očima.... tak mě ostatní doběhnou a jeden po druhém zmizí na druhé straně hřebínku. Nezbývá mi nic jiného než vyděšeně proběhnout kolem tyče a pádit za nima do údolí.

Je po kroupách, ale zato leje, a mooooc! Nechápu jak mohli všichni tak rychle zmizet dolů ze svahu, zůstal tu se mnou jen Jožo. Společně si hledáme cestu dolů. Přívaly vody strhávají celé kusy země i s kameny a splachují je do údolí. Musíme dávat pozor na každý krok a přitom spěchat dolů, dokud z cesty aspoň něco zbývá. Už to není tak vtipný jako lezení nahoru, jednak jsem už celá mokrá a taky mi to připadá celkem nebezpečný.

Konečně jsme v nějakém sedle a o kus dál se rýsuje v mlze zděný domeček. Celí zmoklí se tam doplížíme a ve dveřích kupodivu nestojí nikdo z našich, ale úplě cizí Rumun. Za ním je malá místnost plná visících mokrých svršků a sedících skoro zmrzlých Slováků. Pak ještě asi tři další Rumuni včetně toho našeho. Svlékáme se a snažíme se usušit. Stejně se ale jenom rozložíme na postele a čekáme. Už moc neprší. Přijde česká rodinka, že se museli vrátit, pokusili se přečkat déšť ve stanu a málem je to spláchlo do údolí. Taky přijdou tři siluety s deštníky!!! Vyklubou se z nich Britové a postaví si stan kus od chajdy.

Namačkáme se pěkně na sebe a jdeme spát. Je jasné, že zítra padáme pryč z hor. Konečně nám Fagaraš ukázal svojí pověstnou zachmuřenou tvář....