ale před ním trocha šplhání a po něm Strunga Dracului

Hned ráno to začíná zajímavě - pěšinka se vine těsně kolem skalní stěny, dojde i na řetězy, ale to by ještě šlo.... horší je, že místy se cesta prostě utrhla a není. Ale bereme to jako rozcvičku na odpoledne a hravě to zvládneme. Pak jde cesta pořád nahoru a dolů, z trávy vykukují čím dál tím víc skály. Sluníčko svítí, slézáme nové vrcholky a objevujeme před sebou další a další stáda. Jak se přibližuje nejobtížnější úsek celého hřebene, postupně nás skoro všechny opouští odvaha a odhodlání necouvnout před ničím. Průvodce silně doporučuje zvážit své schopnosti a úsek Serbota-Saratii obejít. To by ale znamenalo sejít až ke Cabaně Negoiu, která je hluboko pod námi, ztratit 800 metrů a potom jich zase 1000 vystoupat.

Nakonec na vrcholu Serboty (2327m) strávíme skoro hodinu, než se rozhodneme. Večer nebo prostě někdy se sejdeme u jezera Caltun. Lubka, Anka a Jano jdou přes Cabanu Negoiu (pouhých 1546m !). Já se po dlouhém váhání přidávám k Jožovi a Peťovi do týmu neohrožených skálolezců. Samozřejmě je budu zdržovat, ale shora celý ten inkriminovaný úsek vypadá tak kratičce a bezpečně..... jenom se divíme, proč ti mladí Rumuni před náma postupují tak pomalu. Brzo nám to dojde.

Celá záležitost začíná sestupem do sedla Saratii (2176m). Jožo se vydá po skalním hřebínku, já s Peťou lezeme kousek po žluté - chceme si to trochu ulehčit. Cesta vede sutí, která se pod náma v lepším případě sune dolů, v horším (ale častějším) se přímo řítí. A my s ní, skoro.... Trochu nadáváme, ale konečně se dostaneme na hřebínek z pevné skály. Jožo už na nás čeká a společně postupujeme přes obrovské balvany dál. Jak se tak pracně škrábu na skálu a potom hned skáču dolů a zase nahoru a pořád dokolečka, přemýšlím, za jak dlouho mi ruce a nohy vypoví službu. Baťoh mi překáží, občas bych ho nejraději zahodila. Lezeme a lezeme a už se nedivíme, že to těm Rumunům trvalo tak dlouho. Pak ztratíme značku, chvilinku se motáme a odmítáme následovat Jožu cestou-necestou, kterou našel. Ohlížíme se a divíme se, jak blízko je vrchol Serboty. Ale konečně stoupáme, vylezeme z toho skalnatého bludiště a za chvilku jsme v sedle Saua Cleopatrei (2355m).

Tady odpočíváme a tipujeme, že ostatní už tudy možná prošli a jsou někde na vrcholku Negoiu nad námi. Ochutnáme zázvor (od Báry na čas krize) a protože nám zrovna nevoní (nazveme ho sušený kostelník), radši honem vyrážíme pokořit druhou nejvyšší horu Fagaraše (2535m). Já se strašně loudám, už cítím únavu. Doplazím se na vrcholek, udělám honem pár fotek.

Teď nás teprve čeká zlatý hřeb: Strunga Dracului, Drákulova soutěska. Útulna u jezera Caltun se nám zdá strašně daleko, ale podle cedule je to jen hodina cesty. Pchá, nám to trvá dvakrát tolik. Strunga nám totiž dá zabrat. Dojdeme k ní přes zasněžený úsek, kde si zase trochu zaimprovizujeme a protáhneme těla. Samotná Strunga je skalní průrva, spadající prudce dolů. Je plná řetězů, ale některé jsou dost podivně umístěné a vůbec se chvílema spíš pletou, než aby pomáhaly. Ruce a nohy se mi po vší námaze už skoro klepou. Některá místa jsou obzvlášť povedená, ještěže mi kluci radí a čekají na mě. Skoro si myslím, že to neslezu. Jenom blahořečím mámě, že po ní mám tak dlouhé nohy. Šťastně se sesoukáme pod hřeben, přejdeme dvě sněhová pole a už jsme v sedle nad jezerem Caltun.

To už se začíná stmívat, na druhé straně jezera jsou před útulnou nějací lidé. Sestup k jezeru vede po balvanech, jde se docela dobře, ale tma už všechno pohlcuje. Kluci jdou napřed, za chvilku už je nevidím. Dorazím k útulně přesně v deset hodin, na poslední chvíli, abych ji vůbec našla. Druhá skupinka od Cabany Negoiu sem nedorazila, jsou tu asi čtyři Rumuni. Je mi strašná zima, takže chci spát radši uvnitř. Zhltneme jenom něco málo ze zásob a jdeme spát....