za masem a pivem

Cílem dnešního putování měla být Cabana Podragu. Luciano ("náš" Rumun) prohlásil, že půjde s námi, ale naše slimáčí tempo dlouho nevydržel a vyrazil napřed. Nejdřív nás čekalo úmorné stoupání na vrchol Laitel (2390m), pak zase šplhání dolu, nahoru, dolu,.... terén byl rozmanitý (tráva a skalky a skály). Okolí bylo perfektní, ale počasí se trochu začalo kazit. Naštěstí nepršelo, jenom na hřebínku nad chatou Bilea nás chytil vítr. Sbíhám zbaběle dolů a traverzuju svah po pěšince, kterou asi přede mnou vyšlapali podobní větromilové. Kus dál je sedlo a nad ním na nás už čeká další bezejmenná hora, travnatá a strašně vysoká.

Ivančani jdou neústupně nahoru, my ostatní se vydáme po odbočce okolo.... značka stejně za chvíli mizí do ztracena.... kličkujeme a už pod sebou vidíme Lac Capra. Nádhera!!!

Sejdeme se zase s klukama i s Lucianem. Poobědváme, nabereme krásně chladivou vodu a zase šlapeme dál. Teď přijde skoro nejhezčí část našeho putování - před sebou vidíme cestičku, která přechází několik velkých sněhových polí a vine se těsně pod skalní stěnou. Jéé - těch kytek kolem nás: upolíny, hořce, kamzičníky, prostě nádhera. Zaseknu se na dlouho, protože jsem měla foťák uklizený bezpečně v batohu, ale tohle se prostě musí fotit. Na sněhu to pak trošku klouže a není mi to moc příjemný. Ale ostatní už čekají v dáli, mám ten krásný úsek za sebou a škrábu se na další vršek.

Hned za rohem nás čeká další lahůdka: vápencové Dračí okno (Fereastra Zmeilor) a za ním úsek nazývaný poeticky "tři kroky od smrti" a na mapě označený výstražnými vykřičníky. Zase se dělíme, já se samozřejmě na poslední chvíli rozhodnu jít s Jožou a Peťou a nelituju toho. Tři kroky od smrti spočívají v tom, že na třech místech úzkého, ale nevysokého hřebínku jsou ocelová lana. Ani být nemusela, spíš překáží... hlavně Peťovi :-)

S humorem nesnáze překonáme a traverzujeme protější svah. Zase tady občas cesta ulítla někam do doliny. Šplháme trochu nahoru, trochu dolu a pak dojdeme Luciana a čekáme, až proti nám přejde skupinka lidí po uzounké stezce. Luciano ukazuje na šílený stoupák před námi (Arpasul Mare, 2468m)a tvrdí, že za ním už se jen sleze dolů k chatě. Uffff, loudám se do kopce, už jsem unavená. Myslím na to, že kluci s Lucianem už se topí v jídle a pivě v útulné cabaně.... ale vyškrábu se konečně (velmi pomalu) na vršek a oni tam sedí. Dost ironicky mě zasvěcují do situace: čeká nás kousínek po rovince, pak skoro kolmo dolů až na zasněžené dno kotliny a zase pěkně nahoru do protějšího sedla, naštěstí mírným traversem. Jéje, tak ještě není konec. Už se cítím poničeně a uboze....

Ale zvládneme to. Z protějšího sedla Saua Podragu (2307m) konečně spatříme cabanu trůnit v malebné dolině u několika jezírek asi 200m pod námi . Chuťové buňky nás ženou úprkem dolů, co nohy dovolí. Vidíme i druhou trojici, dorazí k chatě asi čtvrhodinku před námi. Už nás od teplého jídla dělí jen pár desítek metrů, u cesty stojí bača a oznamuje nám, že cabana je ZAVŘENÁ! To zklamání si asi dovede každý představit.

Vedle chaty jsou nějaké místnosti k přespání a všude to příšerně páchne. Kolem jezer je zase půda strašně podmáčená, ale nakonec najdeme slušné místo a rozbijeme tábor. Když ze mě opadne akutní vyčerpání, uvařím si mňamku k večeři a pak je mi strašně špatně. Trochu se procházím a úplě zblizounka potkám kamzíka.

Luciano spí někde v betonových ubikacích, ale přijde si k nám přisednout. Diví se, že máme jen jeden stan pro šest lidí. A vůbec, strašně obdivuje ivanské chalany a ptá se, co jedí, že chodí tak rychle. Probíráme s ním plány na zítřek. Vypadá to, že se zase budeme dělit - naše trojka chce pokračovat v přechodu hřebene a dál na Piatra Craiului. Ostatní už to nebaví, tak asi utečou dolů do civilizace. Nakonec se domluvíme tak, že aspoň zítra všichni půjdeme na Moldoveanu a pak se uvidí.

Ukládáme se k spánku, kolem nás se procházejí kamzíci a zvědavě nás okukují. Najednou přestane foukat vítr. Noc je krásně teplá.