chrastění řetězů ve vichru

První moje hory byly Roháče. V mapě jsem schválně vybrala takovou túru, která slibovala dobrodružství... Podle komentáře k mapě byl přechod Tri kopy - Hrubá kopa - Baníkov "vhodný jen pro zkušené. Časté exponované úseky zajištěné řetězy. Pozor na závratě!" A ono to pak stálo za to...

Okolo Tatliakova jazera, kde na nás shlížel majestátný Ostrý Roháč, stoupáme nahoru Smutnou dolinou do stejnojmenného sedla. Tady čeká první překvapení - do tváří nám od jihu vmete vítr hustou mlhu. Zatím bylo počasí noc moc, ale teď se podstatně zhoršuje. Oblékáme větrovky a polozmrzlí se vydáváme na první Kopu. Šplhání je zatím docela v pohodě, semtam řetězy. Bohužel jsme úplně utopení v mlze a nic nevidíme. O něco později začnu být ráda, že mi mlha milosrdně zakrývá pohled do propastí pod náma. Řetězy svírám jako záchranné lano a velmi nedůvěřivě sleduju těch pár lidí, co potkáme. Mají na zádech velké baťohy!

Pak se konečně mlha roztrhá, i když jen na chvilku. Pode mnou jsou slavná Roháčská plesa a jak na ně shlížím, cítím se konečně jako následovník Viléma Heckela. Právě z jeho fotografií mi Tri kopy utkvěly v paměti a proto jsem vlastně tady... Ještě nás čeká Baníkov, ufff, další závratě. A pak dlouhatánský sestup dolů k parkovišti, kdy kolena vydávají svědectví o námaze, kterou pro můj vrtoch musí podstoupit.

Ale stálo to za to. V noci sebou házím ze spaní, trhám nohama při desítkách pádů, které mě ve snu postihnou. Pořád myslím na jeden úsek, kdy jsem musela udělat pár kroků na úzkém hřebínku bez opory rukou. Tak takhle to vypadá v horách - bezva!

travnaté hřbety

Druhý den má být odpočinkový, tak jsou na řadě Nízké Tatry. Jako správní turisté se necháme vyvést lanovkou na Chopok. Vlastně pod Chopok, a vyjít ten kousek nahoru mě pěkně otravuje... Po Roháčích jsem trochu rozlámaná a líná.

Na kamennou pyramidu Chopku se ani nevyškrábu. Jdeme po cestičce skoro po vrstevnici směrem k Ďumbieru. Líbí se mi travnaté svahy a oblé hřbety Nízkých Tater, svítí Sluníčko a po obloze se honí velké mraky.

Do severních dolin se nám občas podaří nahlédnout nějakou škvírou mezi skalami a ty pohledy stojí za to. Všechno je takové příjemně travnaté, od zelené přes žlutou až k červené barvě.

Na Ďumbieru je pár lidí, tak se necháme s tátou vyfotit. Strašně se mi líbí kameny porostlé lišejníky. Ale lidí je tu moc (naivně jsem v horách očekávala liduprázdno), tak se ani nezdržujeme a jdeme zase dál.

Opouštíme hlavní hřeben a jdeme přes Tanečnici na Krakovu hoĺu. Při ohlédnutí vidíme znovu Chopok a všude kolem stráně zdupané a spasené ovcemi.

K vápencovým skalám Krakovy hoĺe už nedojdeme, stočíme se dolů a kolem vodopádu v Demänovskej doline se vracíme k autu. Nízké Tatry jsem si za ten den úplně zamilovala...

Noc strávíme v kempu u Liptovské Mary. Hrůza! Těch rekreujících se lidí, kterých byla plná koupelna, všichni si máchali plavky a sušili ručníky a večer zahájili družné debaty na kempinkových židličkách kolem kempinkových stolů....