dvoudenní porce velehor

Naše první tatranská túra směřovala do Malé Studené doliny, kolem Téryho chaty do Priečneho sedla a od Zbojnické chaty zase Velkou Studenou dolinou zpátky dolů. Hned zezačátku jsem si všimla, jak se Tatry liší od všech mých představ. Byly takové zelené a skály měly tmavší barvu, všude byla kosodřevina. Bohužel i spousta lidí s úplně stejnými úmysly jako my.

Cestou jsme předbíhali a byli předbíháni nekonečným proudem lidí. Pomyšlení na svačinku někde v klidu, nejlíp v ohybu cesty s pěknou vyhlídkou, mělo před námi už pár desítek lidí. Takže jsme pochodovali v davu a ž k Téryho chatě, pořád výš a výš... Tam jsme se u plesa naobědvali a pořád v hustém provozu jsme zamířili do Priečneho sedla. Původně jsem chtěla jít opačným směrem, ale na poslední chvíli jsme si na Hrebienku všimli cedule, že provoz je zde jen jednosměrný. Velká část našich spolupoutníků má zkušenosti s horama asi na mé úrovni, takže prakticky nulové. Bohužel je to znát na jejich pohybu - prostě v sedle uvízneme a suneme se po skalách rychlostí 10 cm za sekundu. Tohle mě otráví a od té chvíle budu na tatranské chodníky myslet jako na poněkud protáhlý Václavák... i když jsou tu i příjemné stránky, když se vám podaří odpoutat zrak a sluch od všeho toho hemžení.

Konečně máme sedlo za sebou a překvapivě na druhé straně jako by ruch polevil. To ale platí jenom na krátkou chvíli, než dojdeme ke Zbojnické chatě. Krátce předtím shořela, takže je tu jenom provizorní stavba a hromady stavebního materiálu. Dáme si zaslouženou polívku a rychle jdeme dolů. Kleč už mě tolik neohromuje, navíc se mi Malá Studená dolina zdála hezčí než Velká. Ale tady se nad námi aspoň jako útěcha tyčí Slavkovský štít.

Sbíháme dolů, až k Studenovodským vodopádům. Ty stojí za to, taky už tu není tolik lidí. No a pak už se vracíme do kempu, ještě můžeme Tatrám věnovat zítřejší den...

Ale ráno je dost zataženo, tak se rozhodneme ušetřit 700 Sk za lanovku na Lomnický štít a udělat si jen krátký výlet. Vyjedeme zubačkou ke Štrbskému plesu a pak míříme k Popradskému plesu. Napadají mě jako cíl Rysy, ale počasí vypadá dost špatně. Nakonec dojdeme k plesu a mraky zmizí, ale už se nám nikam nechce. Prohlídneme si symbolický cintorín - padají na mě chmury z tolika výstrah a jsem docela ráda, že jsem tohle místo neviděla úplně první den.

A víc už toho ve Vysokých Tatrách nestihneme. Snad jenom moje první halušky v nádražní hospodě v Tatranské Štrbě, odkud mám dodneška pivní tácek se Zlatým bažantem. A pak se přesouváme do dalšího kempu, v pořadí už čtvrtého, blízko zářivé sochy Juro Jánošíka... pod Malou Fatru.